Myslím, že pro zakázanou činnost, která vždy posouvá hranice lidských fyzických schopností do sféry chemických science fiction, se víc hodí obyčejný termín "sypačka". Člověk do sebe něco nasype, aby se stal Supermanem. Byť na jeden závod. Kvůli vítězství a penězům.

Tenhle příběh je nejspíš i příběhem Američana Floyda Landise, vítěze Tour de France. Několik dní byl bohem cyklistického nebe, vzor v odvětví, které prošlo dopingovým peklem. Mýtus ale rychle padl.

Vždy kroutím hlavou, proč se vůbec lidé diví, když některého mimořádného sportovce chytí, jak překročil hranice povoleného. Vzal si anabolické steroidy, amfetaminy nebo prošel transfúzí krve. Existuje totiž mnoho přirozených metod, které sportovci už jako děti podstupují, pokud chtějí patřit mezi špičku. Jsou zvyklí odříkat si, snášet bolest, obětovat momentálně své zdraví, měnit život podle sportu. Jsou zvyklí na dril.

Když je chytí droga jménem "touha po vítězství" a navíc ucítí magické šustění bankovek, většina neodolá. Stačí málo a jedou v tom.

Vždycky si vzpomenu na Borise Beckera, který tvrdil, že kdyby kvůli vítězství ve Wimbledonu měl posnídat živou krysu, udělal by to. Ten příklad se může zdát přehnaný, ale není. Sportovci dělají horší věci. Jen jsou hezky zabalené ve voňavých obalech a na konzumaci často dohlíží tajně lékař.

Myslím, že na problém dopingu se lidstvo stále dívá pokryteckým způsobem. Bere ho jen negativně. Jako by byl doping nemocí moderního sportu, věcí, která vznikla, aby otrávila naše sportovní ideály.

Doping je přitom jen druhá strana mince, druhá strana vítězství. Touha vítězit mobilizuje v člověku jeho temné živočišné pudy, jeho ego a mnohdy je pak nad síly sportovce se vyrovnat s porážkami, nedostatky.

Chtějí vyhrávat bitvy, adrenalin drtí jejich duši, jsou jako hladoví psi, agresí ovládnuté bytosti lačnící po pokoření druhého. Ano, vidíme často i scény obdivu k soupeři, respekt, ale hlavní je vítězení. Buďme bez iluzí - sportovec chce hlavně vyhrát, ne oslavovat sport. Vítězství mu dává slávu, výjimečnost a nadřazenost.

Kvůli tomu nemůže nikdy být zcela čistý. Nemůže. Ve hře je příliš.

A přiznejme si, že my to oněm Supermanům neulehčujeme. Chceme vidět nové a nové rekordy, neúnavné reky, bojovné a jedinečně nadané nadřazené hrdiny. Nutíme je překonávat nepřekonatelné a ještě se tváříme, že ne.

Lepší by bylo doping legalizovat, povolit. Ať mezi sebou soupeří jedinci, kteří jsou schopni obětovat svou "normalitu" vítězení. Stejně to tak stovky dělají a navíc demotivují sportovce, kteří doping odmítají.

Bude to čistší a transparentnější. Sport už dávno není o ideálech.

A byl vůbec někdy? Není v něm na idealismus moc hormonů?

Autor je šéfeditorem zpravodajtsví ČT