V průměru používá v Evropě tyto systémy 29 procent veřejně přístupných institucí. Míra využití těchto systémů se však v jednotlivých zemích velmi liší. Například v Londýně je sledováno 40 procent institucí, zatímco ve Vídni pouze 18 procent. Zatímco v některých zemích jsou navíc umístěny stovky kamerových systémů sledujících provoz přímo na ulicích (Velká Británie), v jiných zemích (Dánsko, Rakousko) nebyly ještě v roce 2003 zavedeny žádné.
Na příkladu Londýna je vidět, že kamery k většímu bezpečí a snížení kriminality rozhodně nepřispívají - ta se pouze přesunuje na místa bez kamer (názorným příkladem je vražda provedená na toaletách právě proto, že pachatelé zaměrně vylákali oběť z dosahu kamer - kamery tedy vraždě nezabránily, nebo ostatně příklad teroristických útoků - ty byly připraveny a provedeny navzdory husté síti kamer). Naopak existují příklady zneužití záznamů z kamer k zásahu do soukromí běžných občanů, tyto případy měly mnohdy dohru až u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Velký bratr počesku
V současné době sledují občany v ČR na ulicích kamery nejrůznějších subjektů - od státní i městské policie, které k tomu mají zákonnou licenci (povinnosti a omezení týkající se nakládání se získanými záznamy však jsou dány i pro ně), přes technické správy komunikací, obec či městskou část (které musí prokázat účel sledování života na ulicích a dodržovat podmínky a povinnosti dané zákonem) až po čistě soukromé subjekty, na které povinnosti dle zákona o ochraně osobních údajů dopadají plně a které mají často problémy i jen ze základní podmínkou - prokázáním účelu. Často jde o ochranu provozoven či obytných komplexů, kamery jsou však nastaveny tak, že zabírají i osoby na ulici či jiném veřejném prostranství, což je za hranicemi ochrany majetku jako nejčastějšího účelu (postačí monitorování vstupních prostor).
Pro nás všechny však je téměř nemožné poznat, "čí oko" se za tou kterou kamerou skrývá, neboť informační tabule upozorňující na monitorování veřejného místa a informující o provozovateli, jsou zatím výjimkou. Znalost toho, kdo disponuje našimi záznamy, je však pro práva občanů, garantovaná zákonem, klíčová. Každý má právo vědět, zda o něm někdo uchovává osobní údaje, za jakým účelem a kde je získal. Umožňuje se tím kontrola, zda není překračován účel kamerového sledování, doba uchovávání záznamu (která je daná účelem) či zda se záznamy nesdružují s jinými osobními údaji.
Příkladem je kamera ve vstupních prostorách domu za účelem zamezení vandalismu. To, zda došlo k poškození zařízení domu vandaly, je možné zjistit pouhým okem každý den, záznamy by se tedy neměly uchovávat déle než den. Získané záznamy pak nelze použít pro zjištění, kdo přijímá jaké návštěvy či jaké nákupy si nosí domů, natož pak k propojení s databází obyvatel domu např. za účelem zjištění míry využívání společných zařízení.
Zlověstné oko v kabince
Ještě drastičtějším zásahem do soukromí jsou pokusy o kamerové sledování osob uvnitř objektů - jsou zde případy monitorování zaměstnanců, osob ve zkušebních kabinkách obchodních řetězců či pokus soukromého gymnázia sledovat studenty i učitele ve třídách.
V novém justičním areálu Na Míčánkách jsou soudní síně monitorovány kamerami, což je na hranici přípustnosti, nicméně podle informací pracovníků justice měly tyto kamery zapnuté i nahrávání zvuku. Mohlo tak docházet k záznamu neveřejných porad senátu. Až po protestech soudců jim bylo přislíbeno, že zvukové záznamy pořizovány nebudou.
V těchto případech představuje kamerové sledování velký zásah do soukromí, často je proti vůli sledovaných osob, které však fakticky nemají možnost se bránit a z toho důvodu je potřeba tyto případy zveřejňovat a upozorňovat na ně Úřad na ochranu osobních údajů, který může zjednat nápravu. Většina z nás cítí, že nahrávání každodenního života ve školní třídě, v zaměstnání či dokonce v zařízení s celodenním pobytem (výchovný ústav) je za hranicí toho, co zákon dovoluje. Problém je, že provozovatelé využívají nejasného povědomí o právní úpravě a snaží se utvrdit sledované, že provoz kamer dohlížejících na podstatnou část dne jednotlivce je v pořádku.
Tak tomu zpravidla není, protože deklarované účely (ochrana majetku, prevence šikany, prevence poškozování majetku) lze efektivněji zajistit jiným způsobem (posílením či zkvalitněním pedagogického dozoru, konrolou výsledků a výstupů práce apod.). V tomto případě nesplňuje kamerové sledování podmínku proporcionality (přiměřenosti), nemluvě o tom, že zakládá zásah do ochrany osobnosti chráněné občanským právem.
Kde končí záznamy?
Výše uvedené porušení práva nastávají i při "pouhém" provozu kamer, další otázkou je však další nakládání se získanými záznamy. Možnost zneužití záznamů je velmi lákavá a také velmi snadná, o tom, co lze natočit a jak toho zneužít, si může přesstavu učinit každý sám. Nasnímané záznamy jsou v digitální podobě, dají se tedy snadno šířit, kopírovat či měnit. Nikde není záruka, že byly definitivně smazány.
Nebezpečí kamerových systémů pro soukromí prakticky celé populace se násobí s postupným zaváděním tzv. chytrých kamer. Jde o tři druhy doplňujících technologií resp. softwaru: systém rozpoznávání obličejů (v ČR v provozu minimálně od roku 2002, místa nasazení ministerstvo vnitra tají), sytém poznávání čísel (SPZ automobilů) a systémy predikce chování (varují při nestandardním chováním osob např. na letištích). Ačkoli jejich zavedení je vždy zdůvodňováno neoddiskutovatelným zájmem (bezpečnost, boj s terorismem), faktem je, že zpravidla nikdy není jejich účinnost veřejně vyhodnocena a jejich využití se plíživě rozšiřuje. Absurdní, avšak skutečný, případ je použití minikamery upevněné přímo na těle městských strážníků k prokázání přestupku kouření na zastávce k "usvědčení" neukázněné kuřačky.
Obecně se dá říci, že na ty záznamy z kamerových sledovacích systémů, které obsahují tváře či jiné identifikační znaky osob, lze v současné době vztáhnout režim zákona o ochraně osobních údajů. Při ochraně soukromí lze také vycházet z Listiny základních práv a svobod čl. 10 o zachování lidské důstojnosti a ochraně před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života, z ustanovení zákoníku práce § 7 odst. 2, podle něhož nesmí být mimo jiné zásah do práv zaměstnanců v rozporu s dobrými mravy, a z občanského zákoníku § 11 až 13.
Mimořádnými zmocněními ohledně zpracovávání osobních údajů získaných prostřednictvím kamerových systémů disponují Policie ČR a městské či obecní policie. Policie může pořizovat záznamy z míst veřejně přístupných a z průběhu služebních zásahů. Musí ale o stálém umístění kamerových systémů vhodným způsobem informovat a zákon jí nařizuje, aby nejméně každé tři roky prověřovala, zda uchovávané osobní informace stále potřebuje pro plnění svých povinností.
Jiné právnické a fyzické subjekty pro zpracovávání osobních údajů získaných prostřednictvím kamerových systémů potřebují souhlas natáčených osob a musí je informovat o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou jejich osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být osobní údaje zpřístupněny. Používání kamerových systémů by rovněž mělo být podle zákona řádně registrováno na Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).
Většina provozovatelů kamerových systémů však o těchto svých povinnostech neví, neboť si neuvědomuje, že provozují činnost, která zasahuje velmi do soukromí osob a spadá pod režim zákona o ochraně osobních údajů. K březnu 2005 požádaly o registraci jen dva subjekty(!). Na situaci upozorňovalo Iuridicum remedium jak Radu vlády pro lidská práva, tak ÚOOÚ.
ÚOOÚ bere problém vážně a v lednu 2006 vydal Zásady provozování kamerových systémů, kde shrnuje povinnosti provozovatelů. Provozovatelé i sledované osoby postupně získávají povědomí o tom, co je přípustné a což již ne.
Dokladem, že situace není tak beznadějná, je také agenda ombudsmana, který se tématu věnuje, osvětové akce typu soutěže o Ceny Velkého bratra pro největší slídily či úspěch studentů soukromého gymnázia, kteří si oko Velkého bratra nenechali líbit a svými důraznými protesty zabránili instalaci kamer do tříd.
autoři jsou pracovníky občanského sdružení Iuridicum remedium
