Pokračoval výzvou k prohlubování duchovního života kněží, kteří se nemusí vyznat "ve všech proměnlivých trendech".
Papežové se obvykle k aktuálním problémům, zvlášť když mají svůj politický rozměr, nevyjadřují konkrétněji. Jan Pavel II. to někdy v Polsku dělal, v politické souvislosti patrně naposledy, když podpořil krátce před rozhodujícím referendem členství Polska v Evropské unii. Ale to byla jeho domovina a jeho autorita tam byla přirozená; sebesympatičtější německý papež to dělat takto nemůže. Není proto divu, že i toto prohlášení bylo rozebíráno také ve svých řekněme politických rozměrech. Měl snad papež na mysli mediální impérium známého toruňského pátera Tadeusze Rydzyka, zakladatele televize, deníku i vysoké školy? Schopného manažera v čele institucí katolických, ale politicky jednoznačně angažovaných na národní pravici? Je to možné. Ale neměl na mysli prostě nové důrazy, které přinesla nová doba po pádu komunismu? Vždyť pokud nebude Polsko politicky ohroženo, nebudou se lidé k církvi utíkat jako k národní opoře. Nebude třeba stavět kostely a jiné budovy nemilovanému režimu navzdory, tím spíš však budou lidé potřebovat kněze hlubokého duchovního života. Zdá se, že jedna interpretace slov Benedikta XVI. druhou nevylučuje.
Minulost otřásá současností
Také tato slova vzbudila dohady: "Věříme, že církev je svatá, ale jsou v ní lidé hříšní. Je třeba odmítnou touhu ztotožňovat se pouze s bezhříšnými. Jak by církev mohla vyloučit ze svého společenství lidi hříšné? Právě pro jejich spásu se Kristus vtělil, zemřel a vstal z mrtvých. Je tedy třeba učit se upřímnému prožívání křesťanského pokání. (...) Je třeba se vyhýbat arogantní póze soudců minulých generací, které žily v jiných dobách a za jiných okolností. Je třeba pokorné upřímnosti, abychom nepopírali hříchy minulosti, ale abychom ani lehkomyslně nevynášeli obvinění bez skutečných důkazů, aniž bychom brali v úvahu tehdejší podmínky."
Spíše na Západě se objevila vysvětlení, jako by těmito slovy Benedikt XVI. poněkud korigoval postoje svého předchůdce, často se kajícího za hříchy své církve vůči jinověrcům. V Polsku však tato slova patrně skoro všichni chápali jinak: jako projev, který chce korigovat dnešní podobu lustrací. Ty totiž nyní otřásají polskou společností a v posledním roce zvláště církví.
Vy jste spolupracoval!
Jeden příklad: Krakovský katolický týdeník Tygodnik Powszechny zveřejnil zprávu, že do vyjasnění všech okolností přerušuje spolupráci se svým mnohaletým autorem, knězem podezřelým ze spolupráce s komunistickou tajnou policií. Materiály, které mají spolupráci potvrzovat, zatím nejsou veřejně známy. Tygodnik uvádí, že chtěl některé publikovat a spolu s nimi rozhovor s dotčeným, ten však na poslední chvíli interview zveřejnit odmítl. Naproti tomu katolické také krakovské nakladatelství WAM oznámilo, že nevidí důvody ukončovat s tímtéž knězem spolupráci "jako s autorem hodnotných publikací, které mnoha lidem dovolily nalézt Boha". Ředitel nakladatelství, jezuita Henryk Pietras v prohlášení dodal: "Domníváme se totiž, že žádnému člověku nelze znemožňovat, aby konal dobro na tom poli, na kterém je konat dokáže."
V této chvíli jsou v Polsku archivy Ústavu národní paměti tak snadno dostupné, že debata o tom, zda je to správné, ztratila vlastně smysl. Přesněji řečeno, stále je možné se o to přít z hlediska morálního, ale prakticky se už nic nezmění. Informace pronikají na veřejnost prostřednictvím osob minulým režimem poškozených, které dostávají ke studiu své svazky, prostřednictvím historiků a novinářů kompetentnějších i méně kompetentních. Zděšení se mísí se škodolibým zadostiučiněním. Šlo by citovat hory jedovatostí, zlomyslností, ale také hlasy soucitu i s dalšími podezřelými, i s oběťmi komunistické policie. Srovnání postojů dvou úctyhodných katolických institucí s dlouhou tradicí a mnoha zásluhami však možná ukáže nejlépe, jak tápavě se i v Polsku hledá pravda a spravedlnost.
Autor (1959) je novinář a polonista, redaktor Listů.