Praha - Když jsem v pondělí vytáčel číslo uznávaného psychologa Slavomila Hubálka, dělal jsem to tak trochu s rozpaky: docela před nedávnem jsme se totiž dost nepohodli - poprvé za dvacet let spolupráce. A já si tehdy pod vlivem emocí sliboval, že už mu asi nikdy nezavolám.

Jenomže on jako vždy - když jsem se ho, tentokrát s váháním, zeptal, zda neruším - zahlaholil do sluchátka: "Co vás nemá, vy nikdy nerušíte!"

Chtěl jsem tentokrát vědět, zda je pro prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil Miloše Zemana výhodou, či ne, že nebyl ze zdravotních důvodů na vojně. A Slavomil Hubálek mi se smíchem odpověděl historkou, jak ho kdysi - jako věčného svobodníka - velitel praporu nazval debilem jen proto, že trpěl komplexem nedovzdělanosti. "A tak jsem mu to vrátil: 'Od vás je to nadávka, avšak když vám to řeknu já, tak to bude diagnóza!'"

Pouhé dvě věty... a přitom vystihují Hubálkův charakter více jak co jiného: odvaha, vtip i tolik vzácné umění pojmenovat jednoduše myšlení psychopata. Diagnostice psychopatů a deviantů zasvětil Slavomil Hubálek celý svůj život. A vybudoval si takové renomé, že kriminalisté ho zvali k těm nejsložitější případům.

Automaticky proto vytočil Hubálkovo číslo i šéf vyšetřovacího týmu Josef Mareš, když se svými lidmi pátrali v pražské Troji po zmizelé Aničce Janatkové. "A vezmi si, Slávo, holinky... nebude to nic snadného. Vyzvedneme tě za deset minut," požádal Mareš psychologa.

Kriminalista zval "svého" Slávu ke všem složitým případům a psychologův posudek vedl i tentokrát k usvědčení vraha.

Jako prvotřídní expert a soudní znalec šetřil 120 vrahů a sexuálních deviantů (například i heparinového vraha Petra Zelenku), a přesto si nikdy ani náznakem nepostěžoval, jako ho muselo každé takové nahlédnutí do vrahovy duše psychicky ubíjet.

I včera jsme se na závěr rozhovoru domluvili na zajímavém projektu - jak společenské změny ovlivnily od roku 1989 násilnou trestnou činnost. "A to si pište, že to má víc než zajímavé paralely," ujistil mě Hubálek.

A pak se - rovněž trochu rozpačitě - zeptal, zda už jsem naši roztržku vydýchal? "Proto vám přece volám, pane doktore," ujistil jsem ho. "Tak fajn, kdykoliv volejte, rád vás opět uvidím. Sejdeme se i kvůli těm proměnám vrahů příští týden, jo?"

Vzápětí mi e-mailem poslal pár trefných námětů k našemu rozhovoru.

V palčivém smutku, který se mě po zprávě o smrti Slavomila Hubálka zmocnil, je jen nepatrná úleva: že jsme si stihli včera vzájemně odpustit.