Jako by bylo třeba zdůrazňovat, kde ta Praha leží. Vysvětlení není ovšem tak těžké: historická čtvrť Varšavy na pravém břehu Visly se jmenuje Praga, takže polské hlavní město obývají buď jak buď statisíce Pražanů.
Uvádí se obvykle, že na konci druhé světové války bylo přes osmdesát procent Varšavy v troskách. Zkáza polského hlavního města začala bombardováním v roce 1939, po porážce povstání ve varšavském ghettu roku 1943 zbořili Němci celou čtvrť a po porážce varšavského povstání v roce 1944 i ty domy, které přečkaly boje. Turista dnes stěží pozná, který činžák či palác přečkal druhou světovou válku a který byl po ní znova postaven. Snad nejbezpečnějším dokladem, že stojí před stavbou aspoň zčásti původní, bývají stopy po střelbě, dodnes viditelné.
Neokázalá, ale předválečná
Jinak je to ve čtvrti Praga za Vislou. Ta sice nemá starobylé památky, ale zůstala zachována jako kus Varšavy skutečně předválečné. Samozřejmě i mnoho jejích obyvatel padlo. Její židovští obyvatelé byli vyvražděni. Po válce byla Praga proletarizována, a to nejen spontánně novými obyvateli, ale i úředně. Zdobené štukové fasády byla otloukány až na cihly, spousta činžáků byla zbavena charakteristických balkonů; někde po nich zůstaly ozdobné železné konzoly, jinde byly i ty uřezány. Dlažbu namnoze zalili asfaltem. Synagogu, která stála nedaleko katolického kostela a pravoslavného soboru, zbořili až v roce 1961. Hromada jejích trosek je dnes zarostlá trávou a děti tam v zimě sáňkují na aspoň nevelkém kopci. Varšavská Praga má na dlouhá léta se sebou co dělat. Budova zdejšího prvního chlapeckého gymnázia, kde maturoval Janusz Korczak a kde také začal psát, je v hanebném stavu. Třeba zde jednou bude muzeum věnované světoznámému židovskému pedagogovi a lékaři, který měl možnost se zachránit, a přece následoval své dětské svěřence až ke smrti v Treblince?
Třeba ano, protože Praga se přece jen mění. Ba dokonce přichází do módy. Možná trochu podobně jako pražský Žižkov. Jako neatraktivní pro takzvanou jednodenní turistiku, ale atraktivní pro toho, kdo hledá drobné stopy všedního, tragického i svátečního života devatenáctého století a snad ještě první poloviny století následujícího. Na zárubních zde zůstaly stopy po mezuzách, svitcích na vchodech do příbytků zbožných Židů a to i na činžácích docela moderních, ze třicátých let. Na dvorech velkoměstských činžáků stojí mariánské oltáříky, budované za nacistické okupace, natřené vrstvami olejových barev. Doklad dojemné lidové zbožnosti, ale i dob, kdy odtud byli vyvlečeni Židé tam, kde čteme letopočet 1943. Litinové a kamenné zbytky někdejších pump a studní. Vzácnost Pragy: jediný dochovaný přízemní dřevěný domek z druhé poloviny devatenáctého století, dnes památkově chráněný.
Elegance a jizvy
Zde je dobré mít zasvěceného průvodce, jakým je třeba odborný pracovník varšavského Historického muzea, ale taky občanský aktivista-obhájce památek Janusz Sujecki. Takový průvodce vás zavede třeba do dvora, kam by vás nenapadlo vstoupit, ale kde se dochoval firemní nápis v ruštině z dob, kdy Varšava byla jedním z nejzápadnějším měst carského impéria. Nebo vám ukáže depo a zbytky kolejí koňské tramvaje, která začala jezdit v roce 1866. Anebo památku docela nejskromnější: do cihel vyškrábaná jména vojáků a míst, odkud pocházeli, na zdi kasáren carské armády s letopočty sto let starými, v azbuce a také arabským písmem.
Ale Janusz Sujecki vám ukáže i Ząbkowskou ulici, pečlivě obnovovanou tak, aby byla elegantní jako kdysi, ale aby se neztratily ani stopy někdejších obyvatel, ani hrůz, které zažili. Třeba tak bude vypadat jednou celá Praga, opět krásná, ale s nezatajovanými jizvami.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů. Text vznikl díky účasti na festivalu "Na skrzyżowaniu kultur", pořádaném městem Varšavou.