Součty jejich hlasů budou nejspíše tak jako v minulosti upraveny tak, aby zvítězil stávající prezident Alexandr Lukašenko.
Volby a jim předcházející kampaň mají však i tak svůj skrytý význam. Události těchto dní totiž mohou zaktivizovat a posílit živořící instituce demokratické opozice a v širším pojetí občanské společnosti, které sice důsledně, ale naštěstí ne zcela úspěšně potírá Lukašenkův autoritativní režim.
Útok na opozici
Poslední evropský diktátor se chystá vstoupit do svého třetího funkčního období. A nemusí to být nutně období poslední, neboť běloruská ústava od referenda v listopadu 2004 už neobsahuje ústavní "brzdu" pouze dvou možných úspěšných prezidentských kandidatur, ale umožňuje "vyhrávat" volby bez omezení.
Bývalý kolchozník a politruk vojsk KGB ani tentokrát situaci nijak nepodceňuje a za pomoci KGB, vyšetřovatelů a státem vlastněných médií mírně řečeno značně komplikuje život opozičním kandidátům. Své o tom vědí regionální opoziční vůdci, u kterých koncem února provedla KGB razie, při kterých zabavila veškeré dokumenty týkající se politických aktivit. Ještě hůře však dopadl jeden z Lukašenkových vyzyvatelů Alexandr Kazulin, který nyní čelí trestnímu stíhání za těžké zločiny, jako je svolání nepovolené tiskové konference a strhnutí prezidentova portrétu ze zdi policejní stanice. Nezávislí novináři, kteří o této kauze "nepřesně" informovali, jsou nyní po hospitalizaci v domácím ošetřování.
Dobrou zprávou je, že přes všechny komplikace dokázala demokratická opozice najít shodu na společném kandidátovi, fyzikovi a akademikovi Alexandru Milinkievičovi.
Totalitní pravidla "svobody"
Prezidentskou kampaň však nekomplikují jenom autoritářské zásahy centrální moci, ale i přísná a nefér pravidla. Samotná kampaň, na kterou registrovaní kandidáti dostanou státní podporu asi 30 tisíc dolarů, přičemž náklady na kampaň nesmí právě tuto sumu překročit, trvá pouze čtyři týdny. Kandidáti dostanou k dispozici pouhé dva půlhodinové bloky ve státní televizi, kde může být odvysílán pouze předtočený a cenzurou zkontrolovaný příspěvek. Program kandidátů také mohou otisknout pouze státem kontrolované deníky. Agitování v nestátních novinách či porušení jakéhokoli pravidla může vést k vyloučení z volebního klání.
Bělorusko je nepochybně zemí jednoho muže. Na druhou stranu je však situace v Bělorusku o trochu složitější a na současného neomezeného vládce se nelze tak úplně dívat jako na násilného samozvance.
V posledních prezidentských volbách získal Lukašenko po patřičném přepočtu asi 76 procent hlasů. Podle odhadů nezávislých sociologů mu však i tehdy odevzdalo hlas kolem 58 procent voličů. Podobné výpočty zveřejňovaly nezávislé zahraniční agentury také o již zmíněném referendu o změně ústavy. Není tedy příliš přehnané říci, že za Lukašenkem (samozřejmě i díky vlivu neustálé propagandy) stojí zhruba polovina Bělorusů, zatímco reálná podpora opozice by mohla jen mírně přesáhnout jednu třetinu.
Jakkoli se to může zdát překvapivé, jedním z důvodů "spokojenosti" Bělorusů s jejich vůdcem je ekonomická situace, tedy přinejmenším to, jak ji vnímají právě občané.
Cena spokojenosti: 205 dolarů
Přestože hospodaří v průměru s platem asi 205 dolarů (důchodci přibližně s polovinou), svoji ekonomickou situaci označilo v nezávislém průzkumu organizovaném dvěma slovenskými nevládními organizacemi 24 procent Bělorusů za velmi dobrou či dobrou a celých 59 procent za slušnou.#reklama
Sám Lukašenko často prezentuje úspěchy běloruské ekonomiky i její reálný růst. Už však samozřejmě nezmiňuje varovná slova ekonomů, podle kterých běloruské hospodářství již spotřebovává v podstatě celý, z valné části ještě sovětský potenciál. Pokud urychleně nedojde k modernizacím a zahraničním investicím, čekají Bělorusy mnohem hubenější časy.
Druhým důvodem pak může být určitý sovětský resentiment, který Lukašenko koncem 90. let, nepokrytě veden ideou usednout do Kremlu, vhodně využil. Za sovětské éry bylo Bělorusko elektronickou a elektrotechnickou dílnou SSSR a patřilo k nejúspěšnějším svazovým zemím.
Specifická byla také Běloruská komunistická strana, jež byla snad jedinou, která ještě i koncem 80. let plně věřila leninskému ideálu a byla tak centrem protigorbačovské opozice. Sám Lenin na snažení svých následovníků shlížel hned z pětiset pomníků, což byla plná čtvrtina jeho zkamenělých podobizen nacházejících se v SSSR.
Také samostatnost Bělorusové nechtěli a o problémech jejich národní identity svědčí nejlépe to, že jako největší národní svátek slaví vítězství ve Velké vlastenecké válce.
Přízeň za ropu a plyn
Z této perspektivy je tedy třeba také pohlížet na rusko-běloruské spojenectví.
To sice mírně zaskřípalo po nástupu pragmatického prezidenta Putina, ale v posledních letech se znovu slibně rozvíjí. Lukašenko může svému Velkému bratru děkovat především za štědré a hlavně levné dodávky ropy a plynu a také diplomatickou podporu v boji proti "barevné revoluci".
O její uskutečnění však naštěstí čím dál více usiluje Západ. Evropská unie například koncem února rozjela dvouletý projekt nezávislého radiového a televizního vysílání do Běloruska a připojila se tak k již starším polským snahám v této oblasti.
V těchto volbách ještě pravděpodobně ke změně nedojde, ale zdá se, že po těch dalších by se Lukašenko mohl nadobro odebrat do tradičního moskevského azylu postsovětských i světových autoritativních vládců.
Autor je výzkumný pracovník, Ústav mezinárodních vztahů v Praze. Specializuje se na sledování bezpečnostní situace v post-sovětském světě.
