V hloučku velkých tvůrců československé nové vlny platil vedle Evalda Schorma, Věry Chytilové nebo Jaromila Jireše vždy za toho subtilnějšího, křehčího. Náchylnějšího k estétství a lyrismu. A také ke kompromisu.
Jeho snímky Postřižiny nebo Vesničko má středisková jsou idylické téměř dokonale. Vyvázané ze souvislostí splňují rozšířený požadavek "neplést do všeho politiku" a nekazit tím zábavu. Nejspíš i proto jsou tak oblíbené. Naplňují představu o Češích jako národu, který si umí "udělat ráj" navzdory dějinám a okolnostem.
S těmi Čechy a jejich rájem to ale ve filmech Jiřího Menzela není tak jednoznačné. Nalézt v nich lze i obdiv pro jinakost, jakkoli dávkovaný spíše homeopaticky. Například jemným slovenským přízvukem v řeči paní Maryšky z nymburského pivovaru (Magda Vášáryová) či v promluvách jezeďáka Pávka (Marián Labuda).
Jiří Menzel každopádně nebyl jen idylickým filmovým básnivcem, který se opájí vlajícími vlasy paní sládkové a dobráckou náturou družstevního řidiče ochotného chránit mentálně opožděného závozníka. Zůstaly tu po něm také Ostře sledované vlaky, film o muniční železniční soupravě, kterou za protektorátu vyhodil do vzduchu domácí odboj.
Za poetickým názvem Skřivánci na niti se zase skrývá snímek na dvě dekády zavřený do komunistického trezoru, protože zkoumal 50. léta - dobu, kdy se vulgarita a krutost staly oficiálním jazykem státního aparátu. Režisér tedy divákům vedle poetiky nabízí také lekci: váhavost v úsudku nás může ochránit před vulgaritou sekernického vyjadřování, před černobílým viděním světa, které se tak rádo prezentuje jako pronikavé a morálně nekompromisní.
Menzel měl hluboký smysl pro ambivalenci, byl vnímavý k protichůdným skutečnostem. Trpěl nejistotou úsudku, která provázívá i zvídavé novináře, když místo rýsování jasných hranic nepřestávají zvažovat pro a proti. Jej však nakonec dovedla i k morálním ústupkům. Ten filmový v jeho případě pochází z počátků normalizace, nese název Kdo hledá zlaté dno a oslavuje budování dalešické přehrady. Nejistota úsudku je zkrátka obousečný dar.
Křehce, nejistě a ambivalentně působil Jiří Menzel i jako herec. Nejspíš proto jej Věra Chytilová obsadila do hlavní role porodníka ve své Hře o jablko. Menzelova "mužského typu" - váhavého a nejednoznačného - režisérka skvěle využila ve prospěch svého záměru zachytit mocenské hry mezi pohlavími.
Navzdory vší jemnosti v úsudcích se na sklonku života Jiří Menzel přesto stal pro nemalou část lidí moralistou. To když při první lidové volbě prezidenta zkritizoval vulgaritu a podrazy pozdějšího vítěze. Zpronevěřil se svým zásadám? Nezdá se. Jeho odkaz lze totiž formulovat takto: Opatrně s těmi příkrými soudy, snadno sklouznou k vulgaritě. To se idyle stát nemůže.
