My máme pravdu, ale oni mají mediální symboly. Zeď, Havel, jazzové kapely opozičních staříků na Karlově mostě... A jak my máme prodat Polsko - s kříži, čenstochovskými medailónky, koho zajímá pár horníků zastřelených v jakémsi slezském dole, mše za vlast, sloužené v zájmu lidstva v jakési polské Kobylí Lhotě?"
Docela nedávno vyšel v Poznani (nakladatelství Zysk i S-ka) literární deník známého polského básníka Grzegorze Musiała. Jmenuje se sice Deník bez dat, ale letopočty tam přece jen jsou. Začíná rokem 1990 a končí v roce 2004, popisuje tedy taky mnohé naděje, mnohá znechucení, radosti i zklamání z toho, co následovalo po pádu sovětského impéria. A na začátku je tam taky pár mírně mrzutých slov o Češích. Jako ta citovaná. Aby ovšem nenastalo nedorozumění: básník proti nám nic nemá, jen nám trochu závidí, jak obdivována je na Západě naše sametová revoluce a jak přehlížen polský podíl na osvobození východní Evropy.
Touha po krásném přelomu
Takových hlasů by se v polské literatuře i publicistice našlo více. A Čech se do nich nakonec může vcítit: V Polsku trvaly rozhovory u kulatého stolu mezi představiteli režimu a opozice několik počátečních měsíců roku 1989. V červnu následovaly volby, které nebyly docela svobodné - svobodně se volilo do senátu, ale ne do dolní komory. A zase trvalo až do konce srpna, než byl jmenován Tadeusz Mazowiecki prvním nekomunistickým premiérem v celém impériu. Zázrak: všechno se odehrálo pokojně, bez krveprolití - a hlavně mnohem dříve než v kterékoliv jiné zemi "socialistického tábora". Myslím, že s odstupem to historie ocení jako jeden z největších politických výkonů dvacátého století. Ale jaký se tady dá najít den - emblém, symbol?
Demontáž komunistického režimu se v Polsku protáhla na řadu měsíců a hlavně díky tomu se mohli Čechoslováci pyšnit později, že oni to stihli za deset dnů. Nebylo ovšem v Polsku jednoho krásného dne, nebo řekněme jednoho víkendu, během kterého by se země probudila, vytáhla s prapory do ulic a svrhla nemilovaný režim. My se na sedmnáctém listopadu shodneme, a ještě má ten den krásnou starší historii.
A tak si polský básník stýská: "Zase Češi, všude Češi! Géniové autoreklamy, mistři marketingu! Kde se to jenom naučili? Vždyť veškerá jejich inteligence celé roky seděla v Praze ani nedutala, anebo frnkla na Západ. Musí mít hojnější zásoby střední třídy, než jsem se domníval. Ten kapitalismus jim teď padne jako ulitý."
V polském zrcadle
Ten zajímavý literární deník samozřejmě není o Češích, dokonce se tam vyskytujeme docela okrajově. O Skotsku nebo o Americe je tam toho mnohem víc. A autor není žádný šovinista, o své vlasti se taky nevyjadřuje vždycky lichotivě. Ale ty věty za citování stojí. Grzegorz Musiał není jediný polský spisovatel nebo novinář, u kterého by se podobný pohled na Čechy našel. Tak se v polském zrcadle jevíme často. A i když je to zrcadlo určitě křivé (ideálně hladkých zrcadel je vůbec málo), stojí za to se do něj podívat. Možná přinejmenším ze dvou důvodů:
Za prvé sami o sobě máme mínění spíš horší, tak proč si nedopřát něco pro zdravé sebevědomí?
Za druhé možná lépe pochopíme aspoň jeden důvod, proč mohl v polské politice posledních let uspět slogan o potřebě čtvrté republiky. Nového radikálního začátku. Republiky začínající konečně s čistým stolem.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů