Jeho příběh se o víkendu dočkal hodně nečekaného obratu. Připomeňme, že předminulou neděli si přivstal, aby mezi pátou a sedmou ranní pouhou horkou vodou a párou odstranil graffiti, které na nejstarším pražském mostě zanechali jako svůj podpis němečtí vandalové. Památkáři přitom plánovali, že budou nástřik odstraňovat chemikáliemi celých čtrnáct dní. Tajemný čistič se jevil jako novodobý Batman, který přišel zachránit město před zlořády nájezdníků i neefektivní státní správou. Miloslav Černý se k činu veřejně přihlásil. Přesně do páteční půlnoci za něj sklízel ovace. Například Lidové noviny jej nazvaly občanským hrdinou, který nastavuje zrcadlo politickému establišmentu.
Sám měl ale potřebu doplnit veřejné nadšení o další vrstvu vlastního příběhu - zveřejnil, že v roce 1999 zastřelil svou manželku a jejího milence. Odseděl si za to jedenáct a půl roku. "Nechci slávu, jsem vrah," citovala jeho slova sobotní MF Dnes. Miloslav Černý v rozhovoru pro noviny dodal, že se snaží, aby práce, kterou se nyní živí, měla i svůj etický rozměr, což odstraňování sprejerských výplodů ze zdí historických staveb splňuje. A připustil, že jeho současná partnerka nebude mít z toho veřejného přiznání superhrdinského Batmana k jeho dvacet let starému nehrdinskému činu příliš velkou radost, řečeno diplomaticky.
V tomto případě ale platí, že cokoli zlého může být zárodkem něčeho lepšího.
Miloslav Černý nejspíš sám neví, jak silnou etickou kávu svými dvěma doznáními českému publiku (nejprve tleskajícímu a teď poněkud rozpačitému) navařil. O cíli, tedy samotném Černého zásahu na Karlově mostě, není ani teď pochyb. I pražský primátor kroutí hlavou nad tím, že "čistič" provedl profesionální práci oproti státním zaměstnancům tak rychle a lacino. Druhým přiznáním ovšem Miloslav Černý zpochybnil samotný motiv, který ho k tomuto původně anonymnímu činu vedl.
Koho by nenapadlo, že se pražský Batman svým přiznáním ke starým vraždám uprostřed té pochvalné pozornosti vlastně učí žít sám se sebou? Tedy že připomínáním své minulosti veřejně exhibuje? Stařenkám, jimž pomáháme s taškou do tramvaje, obvykle nevyjevujeme ranní hádku s manželkou nebo pohlavek dětem při snídani. Není to nutné, však nejde o nás, ale o tu těžkou tašku, respektive počmáraný Karlův most.
U pražského Batmana tedy vychází: Cíl dobrý, záměr veřejnou exhibicí zpochybněný. Ale co třetí pohled, jímž jsou etikové zvyklí poměřovat, co je správné: totiž kvalita samotného aktéra? Naštěstí rozhodnutí, jestli je pan Černý dobrý člověk, není na nás. Odpověď je k nalezení u Aristotela, či ještě spíš u Hospodina. Jasné však je, že pan Černý by si zasloužil uklidňující slova.
V Česku sice na polepšené hříšníky nevěříme, ba dokonce většinou ani nevěříme, že ten, koho pokládáme za mizeru, může udělat něco správně nebo alespoň ze správných důvodů. Přesto je polepšený hříšník právě tím pilířem vzývané "křesťanské kultury", o který se lze opřít - totiž o jistotu, že v hříchu s ním jedeme více či méně všichni. Jak zpívá písničkář Aran Satan: "Bojím se, že jsem vrah / nedokonanej, ale dokonalej." Podobně, když chtěl zpěvák Johnny Cash připomenout nejzbytečnější, nevysvětlitelné násilí, zpíval, že "zabil chlapa jen proto, aby ho viděl umírat". Snad až příliš sugestivně: mnozí věřili, že mluví o sobě. A konečně, naše civilizace má ve své DNA starozákonní příběh nejslavnějšího z židovských panovníků, krále Davida: Ten nechal úskočně zabít jednoho z generálů svého vojska, jen aby mohl získat jeho manželku Betsabé.
Krátce, my Češi věříme spíše na "slušného člověka" než na slušně zaznamenaný lidský osud, v němž se z vraha může stát superhrdina. Třeba se ale díky příběhu pana Černého do našeho jazyka vrátí tak neobvyklá slova jako pokání nebo zadostiučinění (není to totéž).
Co si s příběhem hrdiny s temnou minulostí počne bulvár, je věc jiná. Pro začátek neváhal "čističe" nazvat bestií. Světci na Karlově mostě by ale, počítám, Černého příběhu rozuměli skvěle.
