Před jedenácti lety se v rozhovoru pro Lidové noviny zeptala redaktorka Lucie Zídková Marie Vaculíkové: "Co je to láska?" Paní Vaculíková: "Na to bych se raději zeptala Vaculíka." Ludvík teda odpověděl: "Láska není to, co je na začátku, ale to, co je na konci."
Tento dialog osvětluje mnohé. Jak se Ludvík Vaculík ke konci života pokorně vracel k ženě, kterou po Chartě 77 komunistická Státní bezpečnost, čili fízlové, nutila ke spolupráci proti vlastnímu muži i k rozvodu s ním. To ženu, která po sňatku s tímto náčelníkem Černým pardálem a vůdcem smečky přeškrtla sama sebe, protože ho považovala za důležitějšího, utvrdilo v přesvědčení, že ho navzdory jeho nevěrám a nemanželským dětem neopustí.
Dál s ním žila v bytě, kde měli odposlechy, dvě kamery, přede dveřmi na chodbě hlídali příslušníci. Na krku měla dva malé syny. Podstupovala výslechy, ponižování v práci, buzeraci komunistickým režimem. To mne vždycky uvádělo v úžas a moji ženu ještě víc.
Ale jsem si jistý, že se ve skutečnosti v tom manželství vůbec nepřeškrtla. Naopak, prokázala obrovskou odvahu a sílu. Ta omluvná věta Ludvíkova, o lásce, která je na konci života, to potvrzuje. Stejně jako zatížené svědomí, kterým se v posledních fejetonech asi půl roku před smrtí ke své ženě a její roli v svém životě vyznával a vaculíkovsky otevřeně kál.
To, co do mě hučíš
Samozřejmě že všechny vnější znaky vůdce smečky udržoval Ludvík na veřejnosti dál. Když jsme měli společnou besedu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, nastoupil na jeviště razantním krokem dva metry před Madlou, v ruce modrotiskovou tašku z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Hned si sedl za stůl a čekal na besedu. Vsedě zavelel: "Madlo, posaď se!" Komentoval jsem tu chůzi dva metry před ženou, že tak chodí jen romští muži.
Mluvil o ní jako o paní Vaculíkové, inspirován seriálem o americkém detektivu Colombovi. To oba rádi sledovali. Byli z generace čtenářské. Když jsem k nim přišel, každý mi ukazoval a vyprávěl, co má rozečtené. Madla hodně knihy o šílenostech komunismu. Knihy o gulazích, politických vězních a procesech. Též mívala po ruce seznamy agentů StB, o čemž se zájmem povídala. To Vaculíka nezajímalo vůbec.
Myslím si, že její tichý, neústupný a z pozic charakteru vedený odpor k režimu komunistů a láska k Ludvíkovi se také podepsaly na mnohých klíčových událostech našich dějin. Vyprávěla mi, že když Ludvík psal svůj průlomový projev na sjezd spisovatelů v roce 1967, neřekl o jeho obsahu nikomu z přátel, ani spisovateli Ivanu Klímovi. Na její dotaz, co to píše, opáčil: "To, co do mě dvacet roků hučíš!" A bylo to.
Komunisty to otřáslo, považovali to za útok na moc. Ludvík byl hned druhý den exemplárně potrestán vyloučením ze strany a Literární noviny režim zlikvidoval. Jak to tady píšu, tak si uvědomuju, že se mi do vzpomínek na Madlu dere pořád Ludvík, ale ono to bez něho nepůjde.
V krásném dopise, který nám domů 9. září 2015 poslala po jeho smrti, se to projevuje: "Jeho konečné potíže jsem zavinila já. 14. dubna jsem zůstala v bezvědomí u stolu při čtení novin. Zavolal rychlou sanitku, zjistili infarkt. Za chvíli jsem byla na operačním sále ve Střešovicích. A on propadl zoufalství. (…) já jsem se za osm dní vrátila, on byl velice špatný. (…) Každý den mi několikrát říkal, že se musíme radovat, že jsme spolu."
Myslím, že nic nebude
Tento pátek spočine paní Madla na Valašsku v Brumově-Bylnici v jednom hrobě znovu spolu se svým Vaculíkem. V hrobě, který jim režim ani nechtěl povolit. Až je tam musela závětí přizvat paní učitelka Svatoňová z Vaculíkových fejetonů. U ní Madla s dětmi bydlívala přes prázdniny a s ní podnikala túry po Valašsku. To si ona, rodačka ze Spešova na Blanensku, zamilovala a barvitě s řadou bystrých a hlubokých postřehů o tom uměla vyprávět.
Její mimořádný literární talent se, bohužel, málo projevil. Nevědělo by se o tom nadání vůbec, nebýt náhodného telefonátu Jiřího Koláře z Paříže, když zrovna nebyl Ludvík doma, a on tedy požádal o zprávy z rodné země Madlu. Výsledkem jsou dvě knížky dopisů.
Nikdy se nevzdala víry a nevystoupila z církve, na rozdíl od Ludvíka. Přesto v závěru jeho života chodil k nim každý pátek otec Jordán, dominikán - takto Jaroslav Vinklárek, spolužák od Bati. Politický vězeň z padesátých let. Modlívali se spolu a měli duchovní cvičení.
V jednom telefonickém hovoru mi zapochybovala o posmrtném životě. "Myslím, že po smrti nic nebude, člověk splní svůj úkol na světě a vůči rodině, dětem a umře." Poslední dobou už o posmrtném životě mluvila. Jak to je doopravdy, to ona už teď ví.
Zemřela 16. ledna.
Autor je režisér a dokumentarista.
