Zní to děsivě, viďte? Něco rozum nezvládá.

Jedna verze zní: žena se pokusila prorazit kordón, který policie držela mezi pravicovými a levicovými radikály. Druhá verze: nic takového se nestalo.

Myslím, že je to jedno. Celá událost se dá totiž shrnout do jediné otázky: Je normální mlátit ženu, byť by vyváděla? Je normální, aby namakaný policista přimáčkl ženskou před jejími dětmi na zem?

Vždyť takovou bytost stačí chytit za ruku. Je slabší.

Demonstrace není procházka růžovým sadem. Sám jsem zažil několik odborářských protestů, při nichž policie v Bruselu nemilosrdně pustila proud vody na ty, co chtěli rozbít zátarasy. Bez milosti. Kdo jsou ale ti bojovníci pod proudem vody? Silní chlapi, rozvášněná cháska.#reklama

Příběh Kateřiny Jacques je jiný. Je to žena, která pravidelně chodí na podobné demonstrace. Má to v jistém smyslu v popisu práce.

Je to žena, která nenosí zápalné lahve, dlažební kostky nebo kapuci, aby jí při útoku nebylo vidět do tváře. Nepatří mezi antiglobalisty, co se těší, až něco při protestech rozbijí nebo zničí. Je to normální ženská, co si myslí, že je na poli lidských práv co zlepšovat, a nemá ráda nácky.

A právě taková žena shodou okolností dostane nakládačku.

Člověku je až trapně, že je mužem, když to slyší. Řeknu možná kacířskou věc, ale stojím si za ní. Neexistuje omluva pro to, když někdo uhodí neozbrojenou neagresivní ženu.

Mlátit ženu, byť by vše bylo v rámci předpisů a nařízení, že ten či onen pracovník bezpečnostních složek může použít sílu z toho či onoho důvodu, je směšné, sadistické a odporně neosobní. Pokud se společnost dostane do fáze, kdy je žena s dětmi "pouhý demonstrující", je to zlé.

Ženy se nemlátí. Ať demonstrují nebo bourají kordony. Nemlátí se, ať jsou bojovné nebo jako beránci. Žena je vždy a všude ženou.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT