Úterní sebevražedné atentáty v Bruselu rozvířily vlnu solidarity s oběťmi teroristických útoků napříč Evropou i světem. A pokolikáté už podnítily debatu o islamistickém terorismu a o způsobech, jak mu čelit.
Co se v Bruselu stalo? Trojici sebevražedných útočníků, z nichž si jeden na poslední chvíli svůj útok rozmyslel, odhodil vestu prošpikovanou výbušninou a hřebíky a utekl, se podařilo dostat na hlavní bruselské letiště Zarentem. Následný útok si vyžádal životy nejméně jedenácti lidí. Z technického hlediska je patrné, že bombový útok byl usnadněn tím, že bezpečnostní kontroly – včetně přístrojů, které jsou schopny identifikovat výbušniny a jiné nebezpečné látky či materiály (podle některých informací se jednomu z útočníků podařilo na letiště propašovat kalašnikov) – se nacházely až za pasovou kontrolou bezprostředně před vstupem do předletové zóny. Tato praxe byla ve většině zemí, které se potýkají s teroristickými útoky, před lety změněna. Například v Turecku a Pákistánu jsou bezpečnostní kontroly hned u vstupu na letiště. Pokud by bruselské letiště používalo stejný model, je vysoce pravděpodobné, že by se útokům dalo vyhnout: v terminálech se shromažďují stovky lidí, což zvyšuje smrtící efekt výbuchů.
Zajistit absolutní bezpečí je v prostředí velkoměst, kde se teroristé nejčastěji pohybují, velice obtížné, ba nemožné. Nasvědčují tomu časté – a z hlediska teroristů „nejefektivnější“ – teroristické útoky v objektech MHD. Nejinak tomu bylo i při bombovém útoku v bruselské stanici Maalbeek, který se uskutečnil záhy po výbuších v Zarentemu a stál životy dalších přibližně dvaceti lidí. Je možné zabránit teroristickým útokům ve vysoce frekventovaných místech, kde se periodicky shromažďují tisíce lidí? V případě ochrany metra by se jednalo o nastolení bezpečnostních kontrol typu těch, které poznáme z letišť. Je jasné, že taková opatření by provoz nesmírně zpomalila a znepříjemnila tisícům lidí každodenní život, nemluvě o obrovských investicích do infrastruktury. A například na oslavách státních svátků nebo při sportovních akcích a jiných příležitostech by podobná opatření byla mnohem obtížněji proveditelná.
Je tak jasné, že bezpečnostní složky nejsou schopny zajistit absolutní bezpečí – a jejich činnost by měla spočívat předně v kontinuální prevenci teroristických útoků. Významu prevence nasvědčuje i charakter teroristických útoků posledních let, prováděných sebevražednými atentátníky. Tím pádem je mnohem obtížnější vystopovat jejich strůjce. Což je mimochodem přesně to, co se stalo v případě jednoho z teroristů z Paříže, Salaha Abdeslama.
A tady se dostáváme ke kritickému bodu. Byly teroristické útoky v Bruselu odvetou za Abdeslamovo zatčení? Pokud ano, pak se jedná o bezprecedentní selhání belgických bezpečnostních složek. Abdeslam byl zadržen pouhé čtyři dny před atentáty v Bruselu. Z toho by vyplývalo, že tajné služby postrádají etablovanou agenturní síť, která by mohla sloužit jako přední hrana proti teroristickým útokům. A to nehledě na to, že si teroristické hrozby jasně uvědomovaly. Připomeňme, že ministr vnitra Jan Jambon varoval před nebezpečím brzkých útoků již v pondělí – a zmiňoval právě Abdeslamovo zadržení, kvůli němuž by se jeho komplici mohli pomstít.
Na druhou stranu, schopnost zorganizovat, zkoordinovat a realizovat útok podobného rozsahu během několika málo dnů – či dokonce týdnů – by ledacos vypovídala o možnostech teroristů. Znamenalo by to například, že disponují značným operativním prostorem: jsou schopní si získat a vyrobit výbušniny, aniž by si toho bezpečnostní složky všimly. Dokážou operovat v prostředí mimo jejich dosah, například v čtvrtích typu Molenbeek. A podle všeho i nerušeně spolupracovat s teroristy, pocházejícími ze sousedních zemí: Abdeslam, který mohl na přípravě bruselských útoků spolupracovat, pochází z Francie. Přitom je běžné, že organizátoři a podporovatelé tak rozsáhlých teroristických útoků se nacházejí mimo zemi, ve které se útoky staly. Implikovalo by to rovněž, že v zemi operují takzvané spící buňky, schopné se v krátké době aktivizovat a provést vysoce smrtonosný teroristický útok.
Autor těchto řádků však pochybuje, že by teroristické útoky v Bruselu byly naplánovány a organizovány v tak krátké době – a jako pomsta za Abdeslamovo zadržení. Mnohem pravděpodobnější se jeví možnost, že by úterní atentáty byly (spolu)naplánovány v posledních měsících samotným Abdeslamem. Koneckonců, již dříve se nechal zadržený terorista slyšet, že spolu s komplici zamýšlel „znovu spustit něco v Bruselu.“ Abdeslamovi se dostávalo podpory ze strany jeho bruselských příbuzných a řady známých, ale skutečnost, že se v listopadu nakonec neodpálil na pařížském stadionu – tudíž nesplnil úkol, ke kterému se sám přihlásil –, nejspíš způsobila, že na něj jeho bratři ve zbrani zanevřeli. Abdeslam rozhodně nepůsobí na džihádistickou obec jako hrdina, čemuž přispívají informace belgických vyšetřovatelů o tom, že s nimi aktivně spolupracuje.
Není-li útok v Bruselu dílem Abdeslamových kompliců – a pokud tomu tak je, pak je nešťastné, že se tyto informace nepodařilo bezpečnostním složkám včas získat a využít –, nelze vyloučit, že udeřila jiná džihádistická buňka, čemuž by odpovídal i profil útoků: u letištní přepážky a na stanici metra, poblíž nějž se nacházejí největší unijní instituce. Žádný nemířil proti belgické policii, proti Staatsveiligheid, státní bezpečnostní složce Belgie, nebo jiným objektům bezpečnostního aparátu království.
Bezpečnostní komunita by si z bruselských útoků měla vyvodit následující: za prvé, ačkoliv absolutní bezpečí je zejména v prostředí velkých urbánních center nedosažitelnou metou, je třeba maximálně zvýšit bezpečnostní kontroly všude, kde se to dá. Například na letištích, kde mají útoky mimo jiné velmi silný psychologický moment. Za druhé, je nevyhnutelné vytvořit agenturní síť, která by mohla časem infiltrovat lokální džihádistické buňky či radikalizované skupiny, často napojené na ilegální salafi-džihádistické mešity či modlitebny, z jejichž prostředí džihádistické buňky časem vznikají. Jedná se sice o obtížný a časově velice náročný úkol, ale německá a ruská zkušenost posledních let ukazuje, že tento způsob prevence je pro likvidaci džihádistických uskupení, často v zárodku, nezbytný. Za třetí, a tento bod souvisí s předchozím, pro policii a bezpečnostní složky je naprostou nutností získat zpět stabilní kontrolu v problémových lokalitách. Za čtvrté, je nutné nastolit efektivní a upřímnou spolupráci na mezinárodní úrovni s bezpečnostními složkami sousedních zemí – optimálně napříč kontinentem. Nadnárodní fenomén terorismu by měl ovlivnit i značně partikulární způsob fungování zpravodajských služeb jednotlivých zemí. A za páté, z dlouhodobého hlediska zůstává prioritou – jakkoliv věcně náročný – boj proti teroristickým organizacím zvučného jména typu Al-Káidy a nejnověji tzv. Islámského státu, které pro zlomek zejména evropsko-muslimské mládeže fungují jako ideově-politické vlajkové lodě, sloužící ke kanalizování jejich osobní frustrace. To je ale tématem pro samostatný článek.
