Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
11. 8. 2016 15:05

Babiš chystá účtenky na spropitné, tím ho zničí. Konec svobody projevu dýškem

Češi praktikují spropitné podivně. Často jen tupě zaokrouhlují: v restauraci stejně jako v samoobsluze.
Elektronické spropitné. Kam ten svět spěje.
Elektronické spropitné. Kam ten svět spěje. | Foto: Archiv Vojtěcha Pavelčíka.

Ministr financí Andrej Babiš hodlá elektronické evidenci tržeb podrobit také spropitné. Tato informace právem obrátila pozornost ke spropitnému jako takovému a jeho společensko-hospodářské funkci v českých šrajtoflích.

Babiš v rozhovoru pro Lidové noviny budoucnost nastínil: Pokud spropitné zůstane zaměstnanci, v rámci evidence tržeb se neeviduje, ale samozřejmě podléhá dani z příjmů fyzických osob u zaměstnance. Pokud je však příjemcem spropitného podnikatel, jedná se o příjem ze samostatné činnosti, který podléhá evidenci tržeb a zároveň by se měl řádně zdanit. V takovém případě by tedy měl podnikatel zaslat správci daně údaje o evidované tržbě a vystavit zákazníkovi na spropitné účtenku.

Jak správně vyhodnotil publicista Bohumil Doležal, ve skutečnosti jde o útok na jeden z posledních ostrůvků svobody jedince. Který má jinak předepsané prakticky všechno, od způsobu oslovení kolegů v práci po soupravičku aplikací v mobilu. Kdežto spropitné bylo vždycky autentické – a musí zůstat!

Za totáče jsem měl jistotu, píše Doležal, že se v hospodě, když platím za guláš a dvě piva, při placení mezi mne a vrchního nepostaví Husák a neukradne mi z mého tuzéru (ten tuzér byl můj, já jsem ho dával a svobodně jsem rozhodl o jeho výši) korunu padesát.

Byla to záležitost zároveň velkorysosti, důvěry a (hlavně) svobody na obou stranách. Byl to v těch strašných poměrech zbytek normality, se kterou (ač se velmi snažili) nakonec bolševici nedokázali nic udělat. A shrnuje: Stát, který nestojí na svobodě, velkorysosti a důvěře, může sice hlupákovi připadat jako vzor pořádku, ale ve skutečnosti je to předobraz pekla.

Ministerstvo financí a Babišova EET si tedy dělají zálusk nejen na materiální náplň spropitného, ale tím pádem i na jeho sociální, bytostně demokratickou podstatu. To není legrace. Hraje se o všechno. Bez práva na diškreci – a žádnou účtenku, ó hrůzo! – přichází totalita. Dodatkem ústavy bohužel zaručeno není.

Vyšší princip svobody říká, že po tom, co dám číšníkovi navrch, ani po tom, jestli si za to koupí lízátko, nebo věnuje polovinu šéfovi, finančnímu úřadu nic není. Ambice podrobit si tuhle sféru státním dozorem je dlouhodobě marná. Zato může vést k další devastaci institutu spropitného. Lidé budou dávat ještě menší, nebo žádná dýška – protože si je nakonec stejně uzme Babiš.

Situace je o to vážnější, že spropitné jako lakmusový papírek svobody čelí úpadku i bez státní intervence. Sociální zkušenost, že spousta lidí spropitné dávat nechce nebo neumí, je dokonce potvrzená průzkumem veřejného mínění (STEM/Mark pro Home Credit, 2015). Osmdesát procent hostů jen zaokrouhluje částku nahoru bez ohledu na celkovou útratu. (Dvě stě čtyřicet pět – Dvě stě padesát.) Jen čtyři lidé z deseti dávají v restauraci spropitné automaticky. Ostatní podle toho, jestli jde o nějakou mimořádnou příležitost (narozeniny) nebo nečekaný požitek. Jsou to alarmující čísla.

Předobraz účtenkového pekla? Svobodu si mršením kultury spropitného huntujeme sami a dobrovolně.

Podle mě nejde o lakotu, ale hlavně o zmatečné společenské zvyky.

Magistra v lékárně: Sto osmnáct. Zákazník: Sto dvacet. Pokladní v krámě: Pět set osmdesát šest. Zákazník (sebevědomě): Pět set devadesát… Znáte to.

Je možné, že někdo tím jen z principu odmítá drobné mince, nepotřebuje je ani na kafe, ani do kasičky. Ale bez debat se tu objevuje i motiv granda, který svůj nákup završuje mocným gestem přilepšení a trochu komicky „flekuje“ výslednou částku. Tohle tupě zaokrouhlovací pojetí „spropitného“ (tak vzdálené ryzímu Doležalovu rebelství nad bolševickým gulášem!) se bohužel ujalo i tam, kde je diškrece na rozdíl od samoobsluhy naprosto patřičná. Především ve stravovacích službách. Pravidlo číslo 1: spropitné souvisí se službou.

Češi praktikují spropitné podivně. Teď je mu navíc vyhrožováno zdaněním a elektronickou evidencí. Prohloubí to jeho krizi. Neprospěje to ani ekonomické situaci restauračního personálu, ani vztahu host-zákazník. (Předpoklad seriózního spropitného spolupůsobí jako zpětná vazba i jako katalyzátor sociálních mikrointerakcí. Račte být spokojen, vašnosti … atd.)

Automatu ani elektronické pokladně žádné spropitné dát nemůžete, zato je všechno plně pod kontrolou – a k tomu to spěje. Svoboda projevu dýškem je fuč.

 

Právě se děje

Další zprávy