Státní pošta je jednou z nejstarších veřejných služeb na světě. U nás funguje už od 16. století a do roku 1952 měly pošty svého vlastního ministra. Pošta je samozřejmě daleko víc než jen firma, je to tradiční veřejná instituce par excellence, svým způsobem symbol všedního dne státu a vizitka toho, jak se stát obrací ke svým občanům. Pošta by měla jaksi z podstaty věci disponovat jistou důstojností a seriózností. Takový pocit se například dostaví, když vstoupíte do dvorany hlavní pošty v Jindřišské ulici v Praze.
Poštovní kultura docela dobře zrcadlí, jaká v zemi panuje kultura v širším slova smyslu.
V těchto souvislostech je pohled na Českou poštu tristní. Dostavíte se na pobočku, uvnitř chronicky přetopeno, ze všech stran se vám nabízejí nějaké „vedlejší produkty“, přepážka je obložena obrázky medvídka Pú. Když vystojíte frontu na nedoručenou listovní zásilku, úřednice se na vás ani nepodívá, a než ji vyrazí hledat, probere cosi s kolegyní odvedle. Pozdrav je bonus, výhra v loterii.
To je samozřejmě paušální a k řadě pošt a poštovních zaměstnanců nespravedlivý popis, na druhou stranu už jsem takovou zkušenost udělal tolikrát a na tolika místech, že zkrátka nějakou svou platnost má.
Stejně výmluvné je i to, jak pošta vystupuje směrem dovnitř, jak se chová ke svým zaměstnancům, především těm nejviditelnějším, poštovním doručovatelům a doručovatelkám. Už se jim neříká listonoši, protože doručují všechno možné a kromě toho také zapisují ceny benzinu. Pošťáky (kdysi měli skutečné uniformy, a dokonce salutovali) pošta degradovala na podomní obchodníky. Dokonce i ve městech, která podomní obchod zakázala! A když neprodají zboží za 800 korun měsíčně, přijdou o část platu.
Vůbec bych se nedivil, kdyby si pošťáci s nižší hladinou asertivity a vyšším prahem vlastní důstojnosti to drobné zboží za 800 raději od sebe kupovali sami, než ho nabízeli dům od domu, dveře od dveří. Tak jako si občas pořizují noviny nebo různé pojistky, které sice moc nepotřebují, ale díky kterým pošta „plní plán“. Jak ponižující.
Pošťáky (kdysi měli skutečné uniformy, a dokonce salutovali) pošta degradovala na podomní obchodníky. Dokonce i ve městech, která podomní obchod zakázala! Vůbec bych se nedivil, kdyby si někteří z nich to drobné zboží kupovali od sebe raději sami, než ho nabízeli dům od domu, dveře od dveří.
Takhle nějak by se – bohužel – snad chovala nějaká montovna k brigádníkům z ubytovny. Ale tohle přece nejsou žádní námezdní dělníci, žádní nevolníci. Tady jde přece o nejen kdysi úctyhodnou, ale hlavně naprosto klíčovou státní službu. Pošta především musí dobře fungovat jako pošta 21. století, ne jako hokynářství.
Z pošty se na jednu stranu stává jakýsi východokapitalistický jarmark, zatímco milieu na pobočkách připomíná reálný socialismus. Kdo za to nese odpovědnost? Jistě, generální ředitel by mohl být odvolán (už jen za ten podomní obchod, to je přece skandál). Ale pošta je – či měla by oficiálně být – pod velmi důkladným dohledem, i když už nemá vlastního ministra. Nejvyšším šéfem je ministr vnitra, dozorčí rada má dvanáct členů a několik výborů.
K tomu, co se s poštou děje, snad nemá stát co říct? Vládu to nezajímá?
Pošta má svůj byznys, roční tržby byly naposledy 20 miliard a zisk 300 milionů. Musí se také snažit „jako firma“ a samo o sobě určitě nevadí, když se pouští do nových věcí - například venkovská doprava poštovními autobusy může fungovat podobně jako v Rakousku.
Nemohu si ale pomoci – za lepší, a tedy i dražší klasické poštovní služby bych si klidně připlatil, ať už na pobočkách nebo jako daňový poplatník, pokud by pošta byla kvůli nákladům na dobrý servis ve ztrátě. Nechci, aby pošťák nezvonil ani jednou, protože musí roznášet deset kilo letáků a nestíhá. Navíc je to otázka kultury, ne?
