Možná si řeknete: Tenhle den je tu proto, abychom si vzpomněli na ty, kteří byli vězněni, pronásledováni a přišli o své blízké: ostatně Den památky obětí komunistického režimu připomíná justiční vraždu Milady Horákové a jejích druhů dne 27. června 1950.
A to ostatní je jen minulost, s níž jsme se rozloučili před třiceti lety na náměstích českých měst a na Letné.
Jenže dnes, po těch třiceti letech, jsou některá ta náměstí plná znovu a zdá se, že řešíme podobné problémy jako tehdy, kdy tisíce lidí žádaly vládu práva a rovnou spravedlnost pro všechny. Dnes davy lidí volají po tom, abychom o tu vládu práva (a rovné spravedlnosti pro všechny) nebyli zase naopak nějakým úskokem připraveni.
Protože máme sice svobodné volby, máme svobodu cestování, ale bojíme se, že někteří získají víc, než získat po právu mají; přesně tak, jak to bylo tehdy; jak si na to vzpomínají ti, kteří alespoň soumrak komunistické totality zažili a kteří pamatují to nevyslovené heslo: všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.
Ostatně ten, jehož jméno se na těch současných demonstracích objevovalo nejčastěji, tedy český premiér, je od samého počátku své kariéry tím, který právě z tohoto modelu těžil a je dnes jeho symbolem. Je to přesně ten typ mocného člověka, jehož moc roste na úkor ostatních: přesně tak, jak to před rokem 1989 ta rovnost nerovnost umožňovala a jak byla chápána. Neboť oč menší budeš ty jako člověk, politik či podnikatel, o to větší budu já. Nebo jinak: oč více (na dotacích) dostanu já, o to méně jich zbude pro tebe. Protože ze státního se bralo vždycky, to je také další pouto, které naše myšlení svazuje s dobou před listopadem 1989.
Mnozí to považují dodnes za šikovné, neboť, jak se říkalo, kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. A mocnější mohli brát samozřejmě více a beztrestněji, tak to prostě bylo (dnes si za "stát" dosaďme také ještě i "Evropskou unii").
Podívejme se kolem: s demokracií, vládou práva, svobodou a nesolidaritou zápolí v řadě okolních zemí (bývalého komunistického bloku) a jistě to není náhoda. Stejně jako u sousedů jsme se nejspíš málo důkladně odstřihli od minulosti, od tehdejších zlozvyků i modelů myšlení a chování.
Demonstrace za spravedlnost jsou bezpochyby namířeny především proti chování premiéra, ale těmi, kdo stojí pevně po boku tohoto velkopodnikatele a milionáře, jsou překvapivě současní čeští komunisté. Pouto minulosti a vzájemného pochopení je zřejmě silnější než pouto třídní: z porušování či upravování pravidel plynula větší či menší část jejich moci v minulosti, v tom si - zdá se - rozumí.
Stojí za to připomenout dnešní den: poprava Milady Horákové následovala po zinscenovaném, zmanipulovaném soudním procesu. Spravedlnost nemůže být jen naoko, stejně jako soud nemůže být jen podle jména, to je skutečný vzkaz dnešního dne a ten se týká všech a není záležitostí minulosti, nýbrž současnosti a budoucnosti.
Zdá se, že současní komunisté si věří: mohou skrytě ovlivňovat řadu rozhodovacích procesů, pamětnické organizace jako Konfederace politických vězňů jsou v krizi, evidentně chybí dostatečná výuka a výchova, chybí památníky nedávné minulosti. Možná i proto občas tápeme, možná proto se nám ta minulost tak silně vrací a musíme se s ní vypořádávat znovu. Ale tím spíše platí, že dnešní Den památky obětí komunistického režimu je příležitostí k přemýšlení pro nás všechny bez ohledu na postavení a zdánlivý vliv současných komunistických následovníků. Protože ti, kteří byli vězněni, popravováni či pronásledováni, nám posílali vzkazy, v nichž nás před tou falešnou spravedlností, rovností nerovností a pokřiveným myšlením varovali. A my jsme je nejspíš nevnímali dost pozorně.
