Hrozí, že budoucí český prezident s podobnou náklonností k Rusku a s podobnou znalostí ruštiny, jako má Václav Klaus, vrhne na Českou republiku stín pochybnosti, píše pro Aktuálně.cz komentátor a vydavatel magazínu Fleet Sheet Erik Best.
Většina Čechů by asi souhlasila s tím, že by měl jejich prezident umět anglicky. Ale co rusky? Tam odpověď tak jasná není a je ovlivněna historickými, politickými a geopolitickými faktory. Budoucí český prezident (či prezidentka) bude automaticky porovnáván se současným prezidentem, i když to v případě ruštiny možná není ani spravedlivé, ani žádoucí.
Václav Klaus umí anglicky i rusky velice dobře, byť se značným přízvukem. Jeho znalost angličtiny je jen a jen pozitivní, zatímco jeho ruština spolu s viditelným rusofilstvím už léta vzbuzuje pochybnosti o jeho nepřiměřené náklonnosti k Rusku a konkrétně k Vladimiru Putinovi. Ekonomická krize západního světa zvyšuje význam této tendence. Když se rozpadá Evropská unie, Rusko se nabízí jako potenciální náhradní spojenec. Kdyby Evropa neskomírala a Česká republika mohla být jejím hrdým členem, náklonnost toho či onoho politika k Rusku by ztratila na významu.
Zároveň lze konstatovat, že kdyby Rusko dělalo větší pokroky v přijímání evropských hodnot, obava Čechů z přibližování k němu by nebyla tak velká (i když by jistě vzhledem k historickým zkušenostem neopadla úplně). Prezidentský kandidát Miloš Zeman v roce 2006, coby důchodce na Vysočině, prohlásil, že by si přál, aby se Rusko stalo členem EU do 20 let. Z dnešního hlediska se to zdá velice málo pravděpodobné, jak ze strany Evropské unie, tak ze strany Ruska. EU nemá sílu na tak závažné rozšíření a Rusko se cítí být vůči Unii v nadřazeném postavení.
Říká se, že jednou je to náhoda, dvakrát už je to trend. Hrozí, že budoucí český prezident s podobnou náklonností k Rusku a s podobnou znalostí ruštiny, jako má Václav Klaus, vrhne na Českou republiku stín pochybnosti. Počítá vůbec Česko s dlouhodobým členstvím v EU bez ohledu na to, co se stane s Evropou? Anebo už se připravuje na útěk zpátky k východu? U Miloše Zemana, s jeho výbornou ruštinou a jeho přáteli v Lukoilu, je taková návaznost na politiku Václava Klause představitelná. U Jana Fischera, s jeho chabou ruštinou a bližším vztahům k londýnským bankéřům než k ropným baronům v Moskvě, je to sotva pravděpodobné. U Karla Schwarzenberga nebo Jiřího Dienstbiera ještě méně.
Znalost cizího jazyka samozřejmě nemusí předurčovat sympatie k politice daného národa. Islámští nepřátelé Spojených států umí často anglicky naprosto perfektně. V případě prezidentů se to ale posuzuje jinak. Johnu Kerrymu se v souboji s Georgem Bushem v roce 2004 vymstila znalost francouzštiny, protože kvůli ní působil příliš intelektuálně. Jon Huntsman dopadl ještě hůř, když v době republikánských primárek v roce 2012 promluvil v televizi výbornou čínštinou. V tom okamžiku jeho šance poklesly k nule.
Schopnost domluvit se v cizí řeči by měla být pozitivním rysem, avšak u běžných voličů často vyvolává pochybnosti ohledně loajality kandidáta. A ve výjimečných případech mohou být tyto pochybnosti i oprávněné.
Když mě FTV Prima požádala, abych Zemana a Fischera vyzkoušel z angličtiny během pátečního televizního duelu, věděl jsem, že to oba velice dobře zvládnou. Proto jsem navrhl, že položím každému také otázku v ruštině (studoval jsem ji v Moskvě v 80. letech). Zeman nakonec reagoval pohotověji v obou jazycích. Až to trochu vypadalo, že má předem připravené určité scénáře pro podobné případy. Zkrátka, je to skutečný politik, jak o něm nedávno řekl Václav Klaus. Fischer byl mou angličtinou zaskočen, částečně asi proto, že jsme spolu dříve několikrát mluvili a vždy jen česky. Ještě více byl však zaskočen mou ruštinou. Moc ji neumí. Určitě by nebyla žádná tragedie, kdyby nyní, kdy je budoucí geopolitická orientace České republiky v sázce, český prezident neuměl rusky. Jen by si měl Fischer asi ruštinu vyškrtnout ze svého životopisu.
