Volby do Evropského parlamentu vyslaly několik signálů. Dříve bývaly evropské volby spíše jen jakýmsi průběžným testem oblíbenosti politických stran v jednotlivých členských zemích. Tomu odpovídala relativně nízká volební účast a minimální dopad na unijní politiku. Velké strany si pak s pohodlnou většinou dohodly svého druhu opoziční smlouvu o dělbě funkcí v Evropském parlamentu. Mocenský kartel bez ohledu na pravolevé dělení politického spektra.
Tyto volby měly být jiné. Evropský parlament byl Lisabonskou smlouvou nadán většími pravomocemi. Povedlo se tak přiblížit Unii občanům a zvýšit její legitimitu? V těchto volbách vůbec poprvé politické skupiny postavily celoevropské lídry jako kandidáty na nejvyšší funkce v unijních institucích. Jean-Claude Juncker, Martin Schulz a Guy Verhofstadt procestovali během volební kampaně celou Evropu, Schulz a Verhofstadt dokonce navštívili Prahu, ale pochybuji, že to v rozhodování českých voličů hrálo podstatnou roli. V České republice a na Slovensku byla volební účast z celé EU nejnižší.
Podle volebních výsledků to vypadá, že vytvořit v Evropském parlamentu většinu 376 hlasů se ani lidovcům ani socialistům samostatně nepodaří. Lidovci by se mohli dohodnout s liberály a konzervativci, a ani to by jim s 323 mandáty nestačilo. Spojili-li by se socialisté a sociální demokraté s liberály, Zelenými a teoreticky i s komunistickou levicí, byli by na tom s 349 hlasy podobně. Nejde však zdaleka jen o volební aritmetiku. Vytvoření více politicky profilované koalice a opozice v Evropském parlamentu by mělo důsledky pro složení nové Evropské komise. Toho se obávají i vlády členských států. Přesněji řečeno ty, jejichž politické zaměření by se v Bruselu najednou ocitlo v opozici. Výhodnější je, když jak lidovci, tak socialisté mají v Komisi své lidi. Silný vliv bude mít také existence velké koalice v Německu a zájem volbami oslabeného francouzského prezidenta udržet své socialisty v Bruselu u moci. Vše směřuje k tomu, že se největší politická uskupení v Evropském parlamentu zase vrátí k osvědčené spolupráci při dělbě funkcí a moci.
Volební zisky francouzské Národní fronty (FN) a britské Strany nezávislosti (UKIP) ovlivní politiku v celé Evropě. Třebaže „nacionalistická internacionála“ je na první pohled opravdu zvláštní protimluv, v odporu proti unijnímu establishmentu jsou tyto strany zajedno.
Víkendové volby na evropské úrovni ukazují další oslabení tradičních stran sdružených do Evropské lidové strany (EPP) a Evropských socialistů (S&D) a posílení stran protestních, nacionalistických a protiunijních. Někteří komentátoři se obávali většího propadu dominantních politických skupin v reakci na finanční, dluhovou a ekonomickou krizi. Mohlo to prý dopadnout daleko hůře. Nenechme se tím uchlácholit. Osobně ve výsledku voleb spatřují varovné znamení. Dělicí linie totiž nejsou úplně ostré. Například Orbánův Fidész, který je součástí EPP, převzal pomalu a úspěšně protiunijní a zcela nelidoveckou rétoriku s odkazem na extremistický Jobbik v zádech.
Volební zisky francouzské Národní fronty (FN) a britské Strany nezávislosti (UKIP) ovlivní politiku v celé Evropě a změní přinejmenším rétoriku v Evropském parlamentu. Třebaže je pro tyto a jim příbuzné strany obtížné vytvořit soudržný politický klub, a „nacionalistická internacionála“ je na první pohled opravdu zvláštní protimluv, v odporu proti unijnímu establishmentu jsou zajedno. Cítí nejen rostoucí podporu voličů, ale i spřízněný sentiment mimo Evropskou unii, například v Rusku. Těmto stranám se podařilo z Evropské unie činit politické téma - a to se v demokracii počítá více než vágní prohlášení dosavadních vedoucích představitelů EU a vlád členských států o tom, že je potřebné snížit demokratický deficit rozhodování v institucích EU.
Politické elity nedokážou vysvětlit výhody evropské integrace svým voličům. A zároveň je láká schovávat se alibisticky a populisticky za bruselské instituce.
Nálada v Evropě se totiž změnila. Výzkum Eurobarometru v roce 2013 položil stejnou otázku jako v roce 2007: Považujete členství v EU za „dobrou věc“? Porovnání výsledků je výmluvné: kromě Finska a Rakouska, kde zůstal počet kladných odpovědí stejný, došlo ve všech ostatních zemích k významnému propadu důvěry v Evropskou unii. U jižních zemí, které prošly dluhovou krizí, byl pokles největší, více jak poloviční. V případě Německa, Švédska i České republiky klesla důvěra o celou třetinu.
Nelze vše svést na ekonomickou krizi a její sociální dopady. Politické elity nedokážou vysvětlit výhody evropské integrace svým voličům a zároveň je láká alibisticky a populisticky se schovávat za bruselské instituce. Evropská integrace v posledních letech trpí nedostatkem opravdových státníků, kteří by dokázali voliče přesvědčit, že soustředění na krátkodobé zisky může podkopat základy důvěry v dlouhodobé přínosy společenství evropských národů. Tváří v tvář ukrajinskému konfliktu může jít Evropě nejen o prosperitu, ale i o svobodu a bezpečnost.
