Vyrovnávání se s minulostí a s přítomností bývá jedno a totéž, dobře ukázaly některé události uplynulého víkendu. Tak nějak se to sešlo dohromady. Nemám už na mysli trochu přepísknuté oslavy Karla IV., ale návštěvu ministra Hermana v Norimberku, Terezínskou tryznu a sjezd komunistů. Takže:
Ministr kultury jako první člen české vlády osobně vystoupil na každoročním Sudetoněmeckém dni. Jeho účastníky oslovil "milí krajané" ("liebe Landsleute"), sklidil aplaus. Hermanova mise znamená diplomatické plus a prospěje česko-německým, nebo alespoň česko-bavorským vztahům. Ministr přitom neudělal nic mimořádného, zachoval se přirozeně, lidsky. Ovšem v zemi, dodnes vystresované obrázky "zlých Sudeťáků" (viz například prezidentskou volbu 2013), se něco takového bere málem jako vrchol politické odvahy - spálit se, přijít o body. Respektive, on k tomu kus odvahy potřeba byl, což je zároveň absurdní.
Když český ministr před německým publikem prohlásí "Přijímám slova lítosti nad činy některých z vašich předků v minulosti. A vyslovuji hluboké politování z naší strany nad tím, co učinili před sedmi desetiletími někteří z našich předků a co narušilo naše staleté soužití," je to po sedmdesáti letech normální. Mělo by být. Nestrávená minulost brání tomu, aby bylo.
Jakmile minulý týden Daniel Herman oznámil, že do Norimberku pojede, vyzval ho k rezignaci předseda KSČM Vojtěch Filip. Herman v neděli o komunistech prohlásil, že "dodneška mají mentalitu zastydlou v minulosti", což je pravda. Bere se to jako jakási historická samozřejmost - pro značný počet voličů důležitá - a sjezd KSČM ji jen podtrhl. Symbolický je třeba už název funkce "místopředseda pro ideologii, propagandu a mediální činnost". Výlet v čase do hlubokého 20. století. Vzkaz, že komunistická strana nemá co nového říct. Snad ani nechce říkat.
Mezitím na Národním hřbitově u Malé pevnosti proběhla tradiční Terezínská tryzna, shromáždění k uctění památky obětí nacismu. Předseda Senátu a ústavní činitel číslo dvě Milan Štěch pohovořil vyváženě: Na historii je potřeba se dívat se sebereflexí, ale zároveň objektivně. Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička sice není politik, což ale neznamená, že si může plést místo a žánr. Mluvil o "milionech především ekonomických migrantů, kteří prchají za pohodlnějším životem, ne s touhou bránit svou vlast." Chtějí podle něj "vytěžit náš léta a prací generace před námi budovaný evropský sociální a ekonomický systém". Neprchají proto, "že doma žijí v nesvobodě, a pokud tak třeba žijí, nechtějí za změny ku prospěchu svých lidí bojovat. Mladí zdraví muži s novými mobily v rukou, v kožených bundách za tisíce, se srdceryvnými fotkami topících se bárek na moři vyrobených mnohdy i samotnými zločinnými převaděči." (cit. dle blesk.cz a romea.cz.)
S tímhle by se Jaroslav Vodička vyjímal lépe na nějaké nahnědlé demonstraci nebo facebookové skupině než na pietě v Terezíně. Určitě se mu nedá upírat právo na vlastní úsudek a sdílení klišé typu "mladí muži s mobily". Ale tady nevystupoval jako soukromník a dobrý vkus vážně netrefil. Před branou koncentračního tábora se přihlásil k názorům blízkým i jednomu politikovi, "žertujícímu" o mletí do masokostní moučky… Domyšleno, je to šokující. Pardon, za jakou svobodu se tu přesně bojuje?
Malou zprávu o stavu potýkání se s minulostí uzavřeme větou z prohlášení Českého svazu bojovníků za svobodu k Hermanově cestě na sudetoněmecký sjezd: "Předsednictvo ÚV ČSBS konstatuje, že se Vláda ČR pod vedením ČSSD odchyluje od zásad prezidenta Osvoboditele Edvarda Beneše." Patří mezi ně i zásada "vylikvidovat Němce"?
