Samozřejmě že to všichni vidíme: postoj českých politiků k uprchlíkům včetně těch nejbezbrannějších je striktně odmítavý. Co už vidíme méně: když na to přijde, hlásají opak.
Český prezident, který je znám svým ostrým nesouhlasem s přijímáním migrantů a názorem, že problémy se mají řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, přitom v roce 2015 napsal pozoruhodný dopis svému rakouskému kolegovi v prezidentském úřadu Heinzi Fischerovi. Připomněl v něm stoleté výročí narození Rudolfa Kirschlägera a jeho pomoc československým uprchlíkům po sovětské okupaci v roce 1968. Kirschläger, tehdejší velvyslanec v Praze, totiž vydal desítky tisíc víz, a v jeden okamžik dokonce porušil pokyn svých nadřízených z Vídně, kteří to žádali zastavit. "Nemohu se dostat do nejtěžšího konfliktu se svým svědomím," prohlásil tehdy Kirschläger a ve vydávání dokumentů pokračoval.
Miloš Zeman v dopise rakouskému prezidentovi v roce 2015 napsal: "Rakousko přijalo desetitisíce našich občanů, kteří od ledna do srpnového vpádu vojsk SSSR a Varšavské smlouvy žili nadějný sen o svobodě a demokracii. Hranice Rakouska zůstaly pro proud uprchlíků z Československa otevřené…". A připomíná, že Česko ocenilo Kirschlägera Řádem T. G. M. Zdá se, že Zemanův dopis je upřímný a opravdu plný vděčnosti.
Je totiž téměř jisté, že nejen Kirschläger, ale i další rakouští představitelé projevili tehdy svým rozhodnutím odvahu, protože mnoho Rakušanů svíral strach podobně jako dnes mnoho Čechů obávajících se nezvladatelných proudů migrantů a s nimi hrozby zločinu či terorismu. Někteří Rakušané se však tehdy báli něčeho jiného - Sovětů, protože ti se nemuseli po okupaci Československa zastavit na hranicích u Znojma a Mikulova; ostatně z Dolního Rakouska a Burgenlandska odešli sovětští vojáci teprve třináct let předtím. Sovětská okupace, při které byli nepohodlní občané odvlékáni na Východ, byla v těchto spolkových zemích v živé paměti…
Jak vysvětlit rozpor, kdy český politik oceňuje odvahu za pomoc českým uprchlíkům v minulosti, a v současnosti podobnou pomoc nekompromisně odmítá? Dovedeme si představit, jak by vypadaly dějiny, kdyby představitelé Rakouska řekli: Žádného uprchlíka, ať si Češi a Slováci vyřeší své problémy na svém území? Což docela dobře říci mohli a domácí veřejnost by jim za to asi tleskala.
Zeman není vůbec sám, kdo Rakousku děkoval za pomoc, podobně se vyjadřoval i jeho předchůdce Václav Klaus, který v roce 2008 řekl: "Všichni oceňujeme, že vrátka - nebo spíš vrata - do Rakouska zůstala pootevřená." Klausova sestra ostatně také emigrovala, i když ne do Rakouska. A odhalení pomníku siru Nicholasi Wintonovi, hrdinovi, který zachránil na začátku druhé světové války 669 židovských dětí a poslal je vlakem z Česka do bezpečí v Británii, si nenechal před rokem ujít ani premiér Andrej Babiš.
Když jde o pomoc uprchlíkům, která už aktuální není, je zvykem o věci mluvit s vděčností a projevovat úctu. Jako kdybychom cítili: to riziko už pominulo, my víme, jak to dopadlo, a tak nemůžeme nic pokazit. Nebo je tak velký rozdíl v tom, když se jedná o uprchlíky z Prahy a odjinud? Ti čeští běženci si zasloužili, aby pro ně rakouský diplomat riskoval kariéru, ti současní (třeba syrští) si nezaslouží ani to, aby se jejich problémy alespoň někdo zabýval a mluvil o nich slušně?
Jenže i dnešní postoje českých představitelů budou také jednou minulostí. A najde se pak někdo, kdo bude našim politikům děkovat a posílat podobné dopisy, jako je ten Zemanův Fischerovi? Ostatně není to jen dopis jednoho pána druhému, nejde o jednotlivou vděčnost, ale o celou zemi, o to, jak se na ni dívají v cizině, a o to, jak jsme, či nejsme na ni sami pyšní. Čas se posune a tahle uprchlická kapitola se stane součástí dějepisu: jak se v ní o Česku bude psát?
Zeman v dopise rakouskému prezidentovi napsal, že přeje jeho zemi, aby se Kirschläger stal vzorem a inspirací pro mladou generaci rakouských politiků. Zbývá otázka, zda se to nemá týkat stejně tak i těch českých.
