Krátce před Štědrým dnem v prosinci 2010 v Minsku mrzlo, sníh ležel na chodnících a běloruská televize oznámila, že stávající prezident Alexandr Lukašenko znovu zvítězil ve volbách. Dostal podle oficiálních výsledků osmdesát procent hlasů. Žádný z jeho opozičních konkurentů, kterým tenkrát výjimečně po tlaku Evropské unie povolil kandidovat, nezískal více než tři procenta.
Vyšel jsem tehdy ze studeného a nevytopeného pokoje v hotelu Belarus do mrazu, abych se podíval, jak budou příznivci opozice proti výsledkům protestovat. Na náměstí před filharmonií se již sešlo několik desítek tisíc (později byl počet odhadován na čtyřicet tisíc). Pochodovali městem k sídlu vlády, kde před velkou sochou Lenina narazili na pořádkové jednotky.
Ačkoliv nikdo se nedopouštěl žádného násilí (kromě provokatérů, kteří měli za úkol rozbít vstupní dveře a legitimizovat tak zásah), obrněnci se pustili do lidí jako zběsilí. Mlátili obušky a holemi, vláčeli muže i ženy po dlažbě, kopali do nich. Nechyběly zlomené ruce a nohy, hlavy zalité krví. Bylo to mnohem horší než v Praze za Palachova týdne nebo 17. listopadu před pětadvaceti lety.
Zpravodaj České televize Mirek Karas a jeho kameraman tehdy duchapřítomně natočili momentku, jak milicionář v ráži zaútočil i na Dědu Mráze, který tehdy vystupoval na náměstí pro děti a nestihl včas odejít. Muž v červeném kostýmu se pak už neobjevil a Mirkovi Karasovi obrněnci zničili mikrofon.
Běloruští „specnazové“ si zásah užívali a později se objevily na sociálních sítích, jak se s obušky a štíty před budovou vlády fotografují. Úsměvy od ucha k uchu.
Sledovat je tehdy ten prosincový povolební večer v akci byl mimořádně odpudivý zážitek a od té doby si na krví potřísněný sníh v Minsku automaticky vzpomenu, kdykoliv něco vidím nebo slyším o Lukašenkovi. A i teď, když si zapnu v televizi hokejový šampionát v Bělorusku, znovu se mi to vybaví.
Nesmějte se. Kdybyste to viděli zblízka na vlastní oči, jak stovky lidí mlátí hlava nehlava stovky nebo tisíce jiných, kteří si jen dovolí nesouhlasit s prezidentem, začal by vám běloruský vůdce možná vadit také.
Když násilí a surovost režimu nejsou jen skryté a anonymní, ale naopak se vám předvedou v plné parádě. Je to jiné kafe než si číst v novinách nebo na internetu, že toho a toho disidenta odsoudili a ten a ten byl zadržen.
Teď se dostávám k tomu, zda hokejový šampionát v Bělorusku ano či ne. Nikomu nic nevnucuji a chápu, že si mnoho lidí prostě jen chce užívat hokej a je jim v zásadě jedno, jestli je to v Minsku, Tokiu nebo Alžíru.
Takže kdo chce, ať si to užívá. Kdo nechce, nemusí se na běloruské přenosy dívat. Já po tom, co jsem viděl před čtyřmi lety, alespoň chovám malé přání.
Obvykle nikdy nikomu nic špatného nepřeji. Ale jelikož Lukašenko patrně nikdy za svoji zvůli potrestán nebude, bylo by skvělé, kdyby někdo během zápasu pořádně napálil puk a ten nějakým řízením osudu přistál ve VIP sektoru na diktátorově hlavě.
Byla by to alespoň malá splátka za prosinec před čtyřmi lety. Třeba se na chvíli cítil jako ty, které nechává mlátit a zavírat. Možná by to prospělo jemu i Bělorusku.
