Předvolební Paříž lemují spousty potrhaných plakátů krajně pravicového uchazeče o prezidentské křeslo Érica Zemmoura. Podobně se vede i těm, které dala vylepit vůdkyně nacionalistů Marine Le Penová, jež se do souboje o nejvyšší úřad pustila již potřetí. Tu a tam se objeví méně poničená podobizna populární pařížské starostky Anne Hidalgové, která si ovšem mimo hlavní město vede velmi mizerně. A prakticky nikde není k zahlédnutí tvář současné hlavy Francie Emmanuela Macrona, třebaže již zítra budou voliči v prvním kole rozhodovat o tom, kdo dostane šanci zemi vést dalších pět let.
Po vpádu Rusů na Ukrajinu francouzský prezident zcela utlumil svou předvolební kampaň a rychle se přeobsadil do role lídra, který čelí válce. V praxi to znamená, že občas zatelefonuje do Kremlu, aby se optal, jestli už Vladimir Putin nechce přestat s válečnými zločiny. Z nažehleného saka se přitom převlékl do nažehlené mikiny, zjevně ve snaze alespoň trochu připomínat Volodymyra Zelenského.
Moc přesvědčivé to není, ale Macronovi marketéři zjevně dobře vědí, co dělají. Výbuch nejistoty vždy znásobuje šance těch, kteří ve volbách obhajují status quo a dávají spolu s ním vzpomenout na staré dobré stabilní časy. Je přitom celkem jedno, zda Kyjev kritizujete (Viktor Orbán), či podporujete (Emmanuel Macron). Oponenti se v bouřlivých časech zkrátka najednou vždy zdají být příliš riskantní volbou.
Není tak divu, že Macronova podpora v průzkumech vystřelila z únorových zhruba 24 procent až na březnových procent 30. Vyhráno ale ještě dosluhující prezident nemá. Jeho čísla se totiž právě vydala opačným směrem, zatímco Marine Le Penové a levicovému radikálovi Jean-Lucovi Mélenchonovi přece jen začínají mírně vzlínat.
Emmanuel versus Marine
Teprve týden před hlasováním se Macron odhodlal svolat první velké shromáždění svých podporovatelů. O první dubnové sobotě na něj do pařížské La Defense Areny přilákal 35 tisíc lidí, kterým pak nabídl show, s níž by za jiných okolností nepochybně začal už podstatně dříve.
Přestože francouzské debatě stále dominuje ruská agrese vůči Ukrajině, na síle znovu začínají nabírat také klasické ideové střety mezi Emmanuelem Macronem a Marine Le Penovou. Prezident přitom musí skládat účty z toho, jak dosud vykonával svůj úřad. Dokázal sice prosadit několik důležitých daňových a pracovních reforem, ale také těžce utrpěl ve střetu se žlutými vestami. A Francouzi si nejsou jisti ani tím, nakolik zvládl covidovou krizi a zda nemohl udělat více proti stoupající drahotě.
Do budoucna pak Macron nabízí svůj obvyklý centristický populistický mix: několik odvážných slibů obalených spoustou líbivého. Avizuje například silně nepopulární zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu, zároveň ale dodává, že jej doprovodí řadou sociálních opatření, například minimální penzí ve výši 1100 eur. A voliče Le Penové se pokouší získat tím, že nárok na nejrůznější dávky podmíní alespoň 15 odpracovanými hodinami týdně.
Jeho soupeřka se přitom kvůli Putinově krvelačnosti dostala do těžké defenzívy, protože její rozesmáté fotky s kremelským válečným zločincem po boku obletěly svět. Nyní se jí ale postupně daří vracet do hry válkou přehlušená témata - zejména zachování francouzského životního standardu prostřednictvím státních úlev. A nezapomíná samozřejmě ani na tvrdá antiimigrační opatření, především na zákaz slučování přistěhovaleckých rodin a na možnost vyhnat ze země cizince, kteří spáchají zločin.
Především díky tomu se jí znovu podařilo získat více než pětinu voličské podpory a odpoutat se od pelotonu dalších kandidátů.
Mélenchon táhne levici
Ve francouzských prezidentských volbách je ale velmi podstatné sledovat i ty méně úspěšné, kteří v dvoukolové volbě odebírají procenta favoritům a významně spolurozhodují o tom, kdo nakonec postoupí do finálního souboje z druhého místa a pro koho soutěž končí.
Češi to dobře znají z přímé prezidentské volby, Francouzi to ovšem zažívají už mnohem déle. Před dvaceti lety otec Le Penové Jean-Marie senzačně proklouzl do závěrečného klání, když o pouhých sedm desetin procenta odsoudil k neúspěchu socialistického lídra Lionela Jospina. Divoké ostatně bylo i poslední hlasování v roce 2017 - prvního a třetího na pásce od sebe nedělilo ani celých pět procent hlasů: Macron získal 24 procent, Le Penová 21 a favorizovaný kandidát pravice Francois Fillon 20.
Nyní je situace o to nepřehlednější, že letité silné bloky gaullistické pravice a socialistů se definitivně - za notného Macronova přičinění - rozpadly. Socialisté doufali ve velký návrat s pařížskou starostkou Hidalgovou, která slibuje zvýšení minimální mzdy o 15 procent a 150 tisíc sociálních bytů ročně. Vyneslo jí to však pouhá dvě procenta podpory, což je totální fiasko, to už jsou na tom lépe klasičtí komunisté. Levicové hlasy ale nedokázal nasát ani kandidát ekologů, europoslanec Yannick Jadot, s programem uzavírání jaderných elektráren.
Nepopiratelným lídrem této části spektra se tak nakonec stal jeden z nejlepších a nejradikálnějších rétorů francouzské politiky Jean-Luc Mélenchon. Ten kandiduje už potřetí v čele svého protestního hnutí Nepoddajná Francie a voličům slibuje minimální mzdu 1400 eur, zastropování cen, ale třeba i platů ve firmách. Oslovil tím na 15 procent obyvatel.
Faktor Zemmour
Nemenší fiasko se odehrává na francouzské pravici. Protože v minulých volbách Republikáni doplatili na kauzy expremiéra Fillona, chtěli si nyní spravit chuť s Valérií Pécresseovou, již vyportrétovali jako ostrou strážkyni spravedlnosti, která zároveň zajistí snížení daní a dosáhne zrušení 200 tisíc míst v eráru. Nebylo to hloupé, protože Macron se sice snaží o středovou politiku, ale přitahuje především levicověji orientované voliče.
Pécresseová se navíc během kampaně nemusela bát minoritních kandidátů, stačilo jí vymezovat se proti Le Penové jako extremistce. Vše se ale změnilo, když se o prezidentské křeslo rozhodl ucházet Éric Zemmour. Z televize známý novinář s ostrou protiimigrační rétorikou notně zamíchal kartami. V čele svého hnutí chce velkou "reemigraci" přistěhovalců. S mnoha svými názory se tak dostal napravo od Le Penové, zároveň ale prosazuje liberální ekonomický program.
Na tuto směs zatím slyší kolem deseti procent voličů a ty Zemmour odsává především Pécresseové. Le Penová na jeho křiku paradoxně spíše vydělává, protože jí pomáhá k vytouženému obrazu umírněné síly, které už je možné dát hlas. A soudě podle jejího vzestupu v posledních dnech o tom nejspíše nejeden francouzský volič začal i přemýšlet.
Nebezpečná, ale přijatelná
Pokud do druhého kola stejně jako v roce 2017 postoupí dvojice Macron - Le Penová, zvítězí pravděpodobně stávající prezident. Bude jej ale tentokrát čekat o dost dramatičtější souboj. Jeho soupeřka už totiž deset let usilovně pracuje na "dédiabolisation" svého hnutí - snaží se jej zbavit ďábelské image krajně pravicové, rasistické a antisemitské síly, jakou bylo v éře, kdy jej vedl její otec.
A navzdory občasným propadům se jí to celkem daří. V roce 2012 získala 18 procent hlasů a neprošla do druhého kola. V roce 2017 získala v prvním kole 21 procent hlasů, v druhém pak proti Macronovi 34. Nyní to podle průzkumů vypadá, že by ve finále mohla dosáhnout až na 47 procent hlasů. Le Penová se zjevně pro Francouze stává široce přijatelnou volbou.
Mnozí Macronovi podporovatelé se proto už nyní soustředí rovnou na druhé kolo - a upozorňují na ohrožení, jaké by pro Francii představovala vlády Marine Le Penové. "Jasně že může vyhrát. A pokud vyhraje, věřte mi, tato země se opravdu změní. Její program je velmi nebezpečný," varuje bývalý premiér Édouard Philippe.
