Byl to pohled pro bohy: dva bagry a čtyři náklaďáky se vlní do rytmu Straussova valčíku. „Automobily kolem bagrů ladně kroužily, stavební stroje dle dirigentových pokynů zvedaly a zase pokládaly svá rypadla,“ líčil tisk slavnostní zahájení stavby poslední části dálnice D8, úseku 0805 Lovosice – Řehlovice (km 48,276 – 64,689).
„Šestnáct kilometrů dlouhá trasa bude stát necelých devět miliard korun. První auta by se po dálnici mohla projet v prosinci roku 2010,“ napsaly tehdy noviny. V listopadu 2007, brzy tomu bude devět let. Náklady se zatím vyšplhaly na 14,75 miliardy, stále rostou, ale auta „se neprojíždějí“ ani na podzim 2016.
Příběh dálnice D8 přes České středohoří ilustruje, jak se spor o prosperitu vede v černobílém schématu „vědoucí technici – strůjci pokroku“ versus „ideologičtí ekologové – potížisté“. Nesmysl. Ale zvykli jsme si, takže to samé se opakuje v bleděmodrém stokrát: „rozvoj“ reprezentuje něčí záměr něco někdy vystavět, z toho se vychází, a jiný názor, tedy že by se mohlo stavět jinde, jinak nebo nemuselo stavět vůbec, je automaticky instalován do role námitek, komplikací.
Diskuse, pokud se vážně vede, se ihned nastavuje do formátu, jak se vypořádat s opozicí, jak lpění na přírodě a paměti místa eliminovat, aby bylo možné prosadit takzvaný zdravý rozum.
Ekologické posudky EIA, které významným stavbám vypršely, a bude třeba udělat nové, se v téhle logice chápou jen jako formální zlo, které – čert aby to vzal – musíme přemoci. Že by posudek byl nezbytný, užitečný, nebo že by dokonce mohl být záporný, s tím se jakoby vůbec nepočítá – i pro vládu jde jen o byrokratický balvan k odvalení.
Tón kolem D8 je stejný. O tom, že dálnice povede Chráněnou krajinnou oblastí, kde podle zákona nemá co dělat, rozhodlo ministerstvo životního prostředí za vlády Miloše Zemana. Výjimka byla schválena 14. února 2001, 28. března 2002 bylo vydáno územní rozhodnutí. Pokud žaloby ekologů – částečně úspěšně – napadaly právní vady povolovacího procesu, což samozřejmě nebyla maličkost, dalo se to ještě brát jako pouhý boj na papíře. Ale když se dálnice hýbe, svah ujíždí a dole v Prackovicích praská kanalizace, jsou to nezpochybnitelné, těžké exaktní následky. Příroda se chová, jak umí, je jí jedno, co říká technik a co ekolog.
Potvrzuje se, že rozhodnutí vést dálnici po povrchu a ne tunelem, jak doporučovali „zelení“, bylo chybné. Přesvědčivě o tom mluví v rozhovoru pro DVTV geolog Vladimír Cajz z Geofyzikálního ústavu Akademie věd, který na stavbu zpracovával posudky od poloviny devadesátých let. Středohoří zná jako své boty, je to odborník, nemá důvod vynášet cinklé soudy.
Zvolená trasa ve svahu byla podle něj nejhorším možným řešením. „Ale čekal jsem, že se problémy projeví, až se tam pustí provoz, ne ještě před dokončením,“ říká. O povrchové dálnici nerozhodly odborné argumenty, bylo to politicko-ekonomické rozhodnutí s cílem proinvestovat spoustu peněz a zajistit práci do budoucnosti. Záležitost se ale vymkla z rukou, tvrdí Vladimír Cajz. Podle jeho odhadu by se ještě teď (!) pořád vyplatilo stavbu opustit, zakonzervovat a vyhloubit tunel, než se pokoušet dílo v nestabilním území zabezpečit. Jinak by se k celkovým nákladům mohla připočíst další nula.
D8 vedená v tunelu byla ve své době prezentovaná jako pošetilý nápad přírodomilců. Jenže kdyby se prosadil, dálnice by už s vysokou pravděpodobností fungovala a byla by levnější. Kreslit „ekology“ jako nepřátele rozvoje, nebo jim dokonce podsouvat, že mohou za zmařené životy na přeplněných starých silnicích, když dálnici „blokují“, je licoměrnost. Tak to nestojí. Odpovědnost nesou hlavně ti, kdo navedli dálnici tam, kde to od začátku smrdělo průšvihem.
Tipneme si, jak věc prozatím dopadne: bez ohledu na to, o kolik milimetrů se ještě stavba posune, bude nejpozději do parlamentních voleb 2017 příroda dočasně přemožena a dálnice otevřena. I kdyby ji měli po volbách zase zavřít. Trvá to už příliš dlouho. Trable s D8 ale přestřižením pásky neskončí. Trpělivost bude ještě potřeba.
