Zpráva z tisku: Panika z obyčejných šátků. Lidé už nadávají i Češkám, informoval tento týden titulek webu Novinky.cz. Ten přinesl výpovědi dvou žen obtěžovaných v městské hromadné dopravě kvůli své pokrývce hlavy spolucestujícími. Jejich šátek či šál mylně považovali za známku, že jde o muslimky, respektive ženy z arabského kulturního prostředí.
"Někdo do mě zezadu vrazil, tak jsem se otočila a muž kolem padesátky do mě znovu strčil a začal mi nadávat s tím, že lidé jako já tu nemají co dělat," popsala Šárka začátek incidentu. "Nijak jsem na to nereagovala, rozhodla jsem se na nejbližší zastávce raději vystoupit, což dotyčný muž poněkud urychlil, protože ve chvíli, kdy se dveře otevřely a já se k němu otočila zády, vystrčil mě ven. Na podpatcích jsem to neustála a spadla jsem na zem. Trolejbus odjel, z ostatních spolucestujících nikdo nezareagoval," vzpomínala na útok.
Nejde o první podobné případy zveřejněné věrohodnými médii. Je zjevné, že se stávají a že jde o součást reality. Kde to žijeme?!
Věc je o to vážnější, že s nastupujícími plískanicemi bude ženštin se zahalenými vlasy přibývat. Hrozba šátků i hrozba frustrovaných pošuků stoupá. Ale teď vážně.
Jedná se, samozřejmě bez ohledu na národnost obětí, o absurdní ohavnost. Korunovanou tím, že jde o atak mužů vůči ženám (které jsou v tu chvíli samy). Ne, pane prezidente, těm by opravdu zahalení neprospělo.
Pozoruhodná je anatomie titulku: Lidé už nadávají i Češkám. Správně míří k tomu, co působí jako nové, a tedy zajímavé: už i Češkám. Protože nadávání pravým přistěhovalcům, cizincům, Arabům atd. se bere jako známá, hotová věc, to je jasné, že to tu máme. Zprávou je, že se podmět "lidé" tentokrát spletl. Když se nad tím zamyslíte, nevíte, jestli se smát, nebo plakat.
Agrese je většinou naštěstí jen verbální; už proto, že na skutečné muslimy odpovídající představě, jak muslim(ka) vypadá, u nás až tolik nenarazíte. Zášť se vybíjí na internetu. Když se její předmět - i ten domnělý - opravdu fyzicky objeví na veřejnosti, navíc sám, o to víc riskuje, že si na něm nějaký zoufalec bude chtít zchladit žáhu. Kde to žijeme?!
Od xenofobních názorů nebo strachu z cizích kultur je k napadání spoluobčanů ještě kus cesty. Který se ale překonává snáz, pokud se slovní nesnášenlivost toleruje, bagatelizuje nebo legitimizuje. Ano, řeč je o rozhodujících politicích. Většina z nich se buď k problému staví laxně, nebo ho jakoby nevidí, anebo nesnášenlivost rovnou sdílí, přitakává jí, nadbíhá jí.
Když prezident republiky, mezi politiky prominentní spolutvůrce veřejného mínění, xenofobii nejen nerozptyluje, ale naopak živí, není divu, že se ti, kdo jeho pohled sdílejí, cítí tak nějak bezpečněji. Nesnášenlivost stále méně působí jako něco neslušného a nepatřičného a stále víc jako autentický výraz "zodpovědných obav" o vlastní budoucnost. To je ovšem zmatení pojmů, které v důsledku vede například k tomu, že občané napadají v MHD ženy s šátkem na hlavě. - Nikdo vás sem nezval, koukejte z té tramvaje vypadnout.
Aby extremista veřejně projevil své názory, případně je dotáhl k činu, musí se z něj obvykle napřed stát ex-trémista. Musí se zbavit studu a pocitu, že si počíná nějak neslušně, zavrženíhodně. Že bude vypadat hloupě. Pár lidí takovými okolky netrpí nikdy, jejich počet ale v poslední době rapidně stoupá.
Zásobárna nesnášenlivosti na internetu + chabá reakce veřejných autorit = perfektní prostředí pro ty, kdo se chtějí zbavit trémy. Už ne z toho, že jsou politicky nekorektní, tuhle vývojovou etapu jsme už vyřešili, pokrytectví politické korektnosti vyhodili do příkopu. Jedeme dál. Jde o ten samý proces, jen byl zařazen vyšší stupeň: otevřená nenávist.
