Mnohem spíše je to až nesnesitelná lehkost, s jakou policie získává soudní povolení k průlomům do pracovního či osobního soukromí občanů. Ostatně v internetovém věku se stáváme novináři tak trochu všichni.
Politici vyjadřují nad podivnou kauzou bezprostřední a jaksi povinné rozhořčení. Ke cti by jim posloužilo, kdyby se postarali o zveřejnění textu žádosti i samotného soudního povolení k odposlechům.
Ostatně celá aféra spojená s únikem informací z Kubiceho svazku je poněkud zvláštní zprávou o stavu české demokracie a o vztazích mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a justiční. Podléhají-li politici pokušení manipulovat policejní šetření, měl by každý detektiv či vyšetřovatel najít dostatečné zastání u "svého" státního zástupce. A nemuset se dovolávat či vydávat napospas buď jiným politikům, nebo dokonce novinářům.
Policejní žalobníčci
Liberální a demokratické systémy znají a respektují ve hraničních a svízelných profesních či osobních situacích institut rezignace.
Obvykle slouží k záchraně či očištění jejich mechanismů. Jinými slovy, pokud nemůže kvalifikovaný policista vykonávat s čistým svědomím svou práci, bylo by od něj ušlechtilé a profesionální, aby svůj protest vyjádřil odstoupením a doprovodil ho srozumitelným veřejným vysvětlením.
Za svou osobní intergritu si vyslouží veřejnou úctu a obdiv. A nemá problém najít nové místo. Ucházejí se o něj zaměstnavatelé, jejichž firmy stavějí na integritě svou reputaci.
Donášet na politiky jiným politikům na parlamentní půdě připomíná zpověď ublíženého žalobníčka ve školní sborovně. Tím spíše, že parlamentní jednání, i jednání výborů by měla být ze zásady veřejná. Voliči nedelegují svou moc na politiky, aby za jejich zády a zavřenými dveřmi kuli společně s policisty pikle. Voliči delegují svou moc na politiky, aby jim zajistili transparentní a otevřené dodržování zákonnosti.
V tomto kontextu, chcete-li při těchto premisách působí samotný vzník Kubiceho zprávy, její prezentace na parlamentní půdě a nakonec i nejspíše řízený únik informací z jejího obsahu jako humbuk, v kterém se do jisté míry propojila nekompetentnost policistů, politiků a, obávám se, zčásti i novinářů.
Kdo odposlouchává Inspekci?
Inspektoři ministerstva vnitra, kteří se pak prostřednictvím odposlechu novinářů (a snad i politiků) snaží dopátrat, kdo únik zavinil, pak vcelku pochopitelně působí spíše jako spoluviníci, než jako nezaujatí vyšetřovatelé.
Ostatně všimněme si, jakým způsobem se dostala celá záležitost na veřejnost: únikem z policejních kruhů. Možná nastal čas, aby na svou Inspekci ministr nasadil jakési své osobní superinspektory. Ti by pak v prvním kroku by pak mohli požádat o soudní souhlas s odposlechem členů ministerské inspekce.
Méně nákladnou a méně byrokratickou alternativou by bylo samotnou Inspekci zrušit. A nevyčleňovat trestné činy policistů z trestního řádu a procedur platných pro všechny ostatní členy občanské pospolitosti. Krom jiného bychom tím slovu policie, odvozeného zčásti od řeckého polis (základní jednotka organizace lidské pospolitosti) navrátili jeho původní význam.
