Ministr zahraničí Tomáš Petříček v úterý sdělil, že zváží odchod z vlády. Pokud nebude příští měsíc zvolen místopředsedou ČSSD. Asi si myslí, že je to účinný nátlak na delegáty sjezdu. Ve skutečnosti je to spíš voda na mlýn prezidenta, který si zatím neví s prozápadním šéfem diplomacie příliš rady.
Miloš Zeman a jeho pátá kolona v sociální demokracii teď jistě ožili. A prezident, který přijede na sjezd ČSSD, udělá všechno pro to, aby straníkům podporu Tomáše Petříčka vymluvil. A protože je to stále ještě schopný manipulátor a demagog, nemusí se jeho úsilí tak docela minout účinkem.
Mimochodem, proč tohoto přičinlivého hrobaře strany znovu a znovu zve vedení ČSSD na své vrcholné sněmování, zůstává nepochopitelné.
Vypadá to, že v předsjezdovém manévrování Petříček až příliš podlehl gloriole, která se kolem něj vytváří. Že jsou spolu s ministryní práce Janou Maláčovou jediní, kdo ještě může pomoci celé ČSSD. Což spíš svědčí o míře zoufalství, do něhož se sociální demokraté propadají, než o vnímání reality.
Ale zase přiznejme ministru Petříčkovi, že si až dosud vedl nad očekávání dobře. Přičíst k dobru bychom mu měli i to, že rozběsnil komunisty, kteří se při útocích proti němu dál a dál odkopávají.
Komunisté shledali Petříčkovo působení v čele rezortu zahraničních věcí "jasně v rozporu s národními zájmy naší země." A mimo jiné mu vyčítají konstatování, že Ukrajinci bojují proti ruské agresi a proruským povstalcům. Tím ovšem KSČM jen potvrzuje, že české zájmy v jejím pojetí jsou zatraceně blízké zájmům Putinova Ruska.
Názoroví blíženci Miloše Zemana v ČSSD zase poukazují na to, že ministra zahraničí respektují i někteří opoziční politici z pravicových stran. Což je podle zemanovců dokladem toho, že svůj úřad zastává špatně.
Jenže Petříček nedělá nic jiného, než že naplňuje programové prohlášení této vlády, kde se jasně říká, že zahraniční politika kabinetu bude vycházet z členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. A které zatím zásadně nezpochybnil ani premiér, ať už šlo o vydání hackera Nikulina do USA, vyhoštění několika ruských diplomatů po aféře s novičokem nebo nyní v aféře Huawei.
Politika současné vlády tak odpovídá zahraniční linii minulých demokraticky zvolených vlád, ať již v nich byli ministry zahraničí Josef Zieleniec, Cyril Svoboda, Alexandr Vondra, Karel Schwarzenberg, Lubomír Zaorálek nebo Martin Stropnický. Už samotný fakt, že se na západním směřování země shodovali šéfové diplomacie z ODS, KDU-ČSL, ČSSD a ANO jen dokládá, že současný ministr zahraničí dělá svou práci ku prospěchu státu. A není důvod, aby demokratické parlamentní strany volaly po jeho odvolání v jednom šiku s komunisty.
Pokud za této situace podmiňuje Petříček své setrvání v ministerském kabinetu úspěchem ve vnitrostranickém boji o křeslo, pak se projevuje spíš jako partajní šíbr než jako zodpovědný státník. Co bude dělat, když na sjezdu neuspěje? To se přece běžně stává i mnohem zkušenějším politikům, než je on.
Buď zůstane ve vládě, čímž ale do značně míry zpochybní svou morální integritu a dodá další munici oponentům, kteří ho nakonec mohou udolat. Anebo podá demisi a pustí do hry prezidenta, který již neudělá tu chybu, aby jmenoval ministrem zahraničí jasně prozápadního politika. A vůbec není jisté, zda by další spor s prezidentem beztak již rozpolcená sociální demokracie přežila.
Už samotným vstupem do vlády s trestně stíhaným premiérem se ČSSD pustila do hry vabank, jejíhož konce nelze dohlédnout. Jestli něčím může své rozhodnutí zásadněji obhájit, pak tím, že dokáže něco zdánlivě neproveditelného - uhájit západní orientaci kabinetu, který je existenčně závislý na prokremelských komunistech se stejně prokremelským prezidentem v zádech.
Zcela prvořadým úkolem jejího ministra zahraničí je tedy důsledně a za všech okolností držet vládním prohlášením narýsovaný kurs. A pokud tohle poslání Tomáš Petříček proplétá se svým kariérním růstem ve straně? Pak možná právě teď dělá osudovou chybu, jejíž důsledky mohou být nedozírné nejen pro něho samotného.
