Uplynulý týden v USA opět jednou zcela patřil Donaldu Trumpovi, proti kterému bylo vzneseno další trestní obvinění, tentokrát za snahu zvrátit výsledek prezidentských voleb 2020 ve státě Georgia. Tento tragikomický příběh současné Ameriky ale pro tentokrát nechme stranou, je bohužel jisté, že ještě bude dost příležitostí se tomu znovu věnovat.
A podívejme se na jinou věc. Na dobrou, důkladnou, ale ve výsledku nakonec i hodně rozpačitou práci amerických médií. Konkrétně na respektovaný deník Washington Post, který v uplynulém týdnu otiskl sérii textů o antropologické sbírce kosterních pozůstatků a také více než 260 mozků, které v Národním muzeu přírodní historie ve Washingtonu - jež patří pod prestižní, vládou financovanou organizaci Smithsonian Institution - v první třetině minulého století shromáždil antropolog českého původu Aleš Hrdlička.
Z řemeslného, novinářského hlediska vykazuje práce Washington Post takřka vše, co má kvalitní žurnalistika mít. Silný příběh, deník našel potomky těch, jejichž mozkové tkáně dnes v muzejní sbírce stále jsou. Proč o tom rodiny dodnes nevědí, proč je nikdo neoslovil, co pro to udělalo samo muzeum? A jaký má vůbec smysl a opodstatnění uchovávat v muzeu sbírku, která už nemá z hlediska dnešní antropologie žádný studijní potenciál a vědecký význam?
To jsou všechno případné otázky a Washington Post správně ukazuje k závěru, že muzeum celý problém ignorovalo nebo nechtělo řešit. To se teď, jak vyplývá ze společenského ohlasu na zjištění deníku, určitě změní. Což je pro Washington Post další plusový bod, je dobře, když má žurnalistika konkrétní dopady, než že jen téma rozvíří, ale jinak se nic nestane.
Český rodák ve velkém světě
Tou odvrácenou tváří je ale předpojatost, přezírání či vědomé zamlčování širšího kontextu a výběrová práce s informacemi, aby zapadly do předem nastaveného syžetu. Což vše novináři Washington Post uplatnili. A výsledkem je, že naprosto temným antihrdinou, obludným rasistou, jehož názory a práce jsou mezi řádky deníku Washington Post provázány až s holokaustem, je právě antropolog Aleš Hrdlička.
Tady se autor tohoto textu musí sám přiznat k určité předpojatosti. Pokud tím lze nazývat fakt, že o Hrdličkovi, který celý svůj dospělý život pracoval v Americe, kde ovšem zároveň setrvale a velmi účinně obhajoval věc Československa, máme i zde doma, v dnešním Česku, velmi dobré povědomí. Vidíme v Hrdličkovi, který se narodil v Humpolci a do USA odešel s otcem ve třinácti letech, jednoho z nejvýznamnějších českých rodáků, kteří se prosadili ve velkém světě.
Ve Spojených státech se stal Hrdlička na začátku minulého století dominantní osobnostností nového oboru, fyzické antropologie. Odvětví, které bylo determinováno úrovní tehdejšího poznání a vnímání, v němž vzorovým modelem, ke kterému Hrdlička ve svém porovnacím výzkumu vztahoval jiné rasy, byli "bílí Američané evropského původu".
Z dnešního pohledu jde o překonanou věc, z dnešního pohledu to lze asi označit za rasistické. Jenže Hrdličkova práce, jeho srovnávací antropologie, je zároveň zásadní součástí vývoje a historie celé oboru. Jinými slovy, aby mohl být Hrdlička opraven, nebo i popřen, musela tady nejdříve být právě obrovská suma jeho více než čtyři desetiletí dlouhého výzkumu.
Mrchožrout a rasista
Text deníku Washington Post čtenáře ale cílevědomě vede k závěru, že Hrdlička by měl být z antropologie zcela vymazán, jeho jméno začerněno všude tam, kde se dnes vyskytuje. Novináři deníku píší, že "prošli tisíce dokumentů, včetně studií, terénních zápisků a korespondence z Hrdličkovy pozůstalosti". Což jim lze odsud z Prahy jen závidět. Tím spíše je ale škoda, že vyzobali jen to, co se jim hodilo.
Hrdličkovu sbírku v muzeu ve svých textech opakovaně nazývají "rasovou sbírkou mozků". Což je kontextově vytrženo z jeho vlastního textu z roku 1904, kde to na více než 230 stranách použil jednou. Hrdličkův "rasismus" je deníkem akcentován jako červená nit celé jeho vědecké práce, i když v dobovém kontextu to tak nebylo. Ale kontext, jak už bylo řečeno, je tady na obtíž.
Kdykoli je zmínka o Hrdličkovi, je použit expresivní, a pokud možno negativní slovník. Dozvídáme se, že Hrdličkova "fixace na rasu začala už od počátku jeho kariéry", že si "vypěstoval obsesi", když měřil a porovnával lidská těla. Na Aljašce "sebral tisíce lidských ostatků", při čemž "sebral" je ten nejmírnější překlad anglického výrazu "scavenged". Který v Postu použili zcela záměrně, protože to evokuje, že se choval jako "mrchožrout". Nebo také, jak list už přímo píše, jako ten, kdo "průmyslově drancoval" hroby domorodých obyvatel.
A hned vícekrát novináři vedou čtenáře k tomu, že Hrdlička byl jedním z ideových zdrojů nacistické rasové teorie, která vyústila v holokaust. Podle deníku byl Hrdlička oddaným zastáncem eugeniky, kterou "později přejalo nacistické Německo" k ospravedlnění "genocidy a nucené sterilizace za holokaustu". V tomto případě jde ale už ze strany novinářů, pokud skutečně prostudovali Hrdličkovy texty a názory, o výrazný, záměrný posun, ne-li přímo o lež.
Hrdlička se o eugeniku zajímal, některé její aspekty přijal, ale obecně - jako vědecký koncept - ji ve výsledku odmítl. A proti nacistické teorii o nadřazenosti nordické rasy vždy, celý svůj život, veřejně vystupoval, za vědeckou obec byl ve své době jedním z jejích nejprominentnějších kritiků a odpůrců.
Vyjasněme si, co byl zač!
Pokud jsme výše vyzdvihli, že práce Washington Post bude mít konkrétní pozitivní důsledky, tak ohledně odkazu Aleše Hrdličky v USA, zvuku jeho jména v povědomí tamní široké veřejnosti, to bude dopad naopak negativní. Podle deníku by se v muzeu Smithsonian Institution měli vyrovnat s Hrdličkovým "přetrvávajícím hrůzným dědictvím". S čímž vedení instituce souhlasí a na mysli nemá jen fyzické sbírky lidských ostatků.
Podle Lonnieho Bunche, ředitele Smithsonian Institution, musí organizace teď udělat více pro to, aby "uznala Hrdličkův rasismus". "Musíme vyjasnit, kdo to byl, a také dopady celého oboru vědeckého rasismu," uvedl Lonnie Bunch pro Washington Post. Co se stane, bude Hrdličkovo jméno zcela vymazáno? Z fyzických expozic i ze všech stávajících zmínek na webových stránkách Smithsonian Institution?
A máme snad očekávat, že ministr zahraničí USA si v budoucnu předvolá českého velvyslance ve Washingtonu s žádostí, aby byly v Česku zrušeny muzea a školy, které nesou jméno Aleše Hrdličky? To už samozřejmě schválně přestřelujeme, ale celá věc je poměrně poučná ještě z jiného úhlu. Ve Spojených státech je Hrdlička brán jako Američan. Jeho český původ, na kterém si naopak zde zakládáme, není v USA, zemi imigrantů, vůbec důležitý.
A způsob, jakým se k němu list Washington Post přes horizont jednoho století vztahuje, je příkladem, jak obecně vnímá, akcentuje a popisuje historii své společnosti a země. Je to pohled selektivní, plochý, takřka jako by historie USA začala s generací dnešních novinářů a vše před tím byla doba temna.
