Z rozhodnutí ministra školství Marcela Chládka, že by z matematiky měl za pět let maturovat každý středoškolák (s výjimkou těch, kteří ji prakticky nemají, například studenti konzervatoří), mám radost. Hned z několika důvodů.
Na rozdíl od cizích jazyků nebo informatiky, na jejichž užitečnosti se širší veřejnost tak nějak shodne, se kritici matematiky ptají: „K čemu to těm nebohým mladým bude?“ Pokud jde o každodenní použití, tak mají pravdu, stačí základní početní operace. Sama mám za sebou kromě dobrovolné maturity i mnoho let odborných seminářů, přesto dnes nejčastěji pracuji s trojčlenkou.
Studium matematiky ale pomáhá budovat vlastnosti, bez kterých se lidé neobejdou, ať už se budou živit jako číšník, novinář, nebo třeba sportovec.
Díky matematice se žáci odmala učí být pečliví. Není nic jednoduššího než při opisování výpočtů vynechat číslo, splést znaménko nebo se přeťuknout na kalkulačce. Drobná chyba může znamenat špatný výsledek a chybnou interpretaci. Pár úletů ve škole povede „jen“ ke špatným známkám, přesto možná někoho naučí dávat si trochu víc pozor a kontrolovat po sobě jednotlivé kroky. A dělat to pravidelně, automaticky. V zaměstnání totiž může mít jednou podobný přehmat fatální škody.
Matematika je také testem vytrvalosti. Kromě několika talentovaných jedinců, kteří obvykle následně míří na pražskou nebo brněnskou techniku, se k dobrým matematickým dovednostem musí každý propracovat – pravidelným a dlouhodobým tréninkem. Na rozdíl od biologie nebo dějepisu, které se dají večer před písemkou nebo o „svaťáku“ nadrtit (a pak podobně rychle zapomenout), rozhodně nestačí umět pár vzorových početních příkladů. Chce to pochopit princip, získat cvik, umět pružně reagovat. To se nelze naučit jinak, než že otevřete Petákovou, Matematické minimum či další sbírku a budete počítat a procvičovat.
S argumentem, že „někdo ale na matematiku prostě nemá buňky“, nesouhlasím. Po celou střední školu jsem doučovala studenty různého věku, znalostí i sociálního původu. Někteří z nich balancovali na hraně propadnutí, o dalších mi jejich vyučující říkali, že jsou to beznadějní potížisté. Doučování se sice mnohdy účastnili jen proto, že tak rozhodli jejich rodiče, když ale počítali dvacátý či třicátý příklad, sami věděli, jak na to. A nikdo z nich si neudržel původní špatný prospěch.
V matematice se musíte stále vracet k tomu, co už znáte, potřebujete to umět využít při řešení nových problémů. Matematika trénuje logické myšlení, odbourává tendenci dělat věci roboticky. Nutí o nich uvažovat.
Matematika je i testem trpělivosti a disciplíny. Ne všechno vám při tréninku hned bude vycházet, často nebudete vědět, jak na to. Opsat řešení ze zadní strany knihy většinou nestačí, učitelé chtějí postup. Tak to budete muset zkoušet pomocí nástrojů, které znáte, pomocí ukázkových příkladů. Na každý se dá nakonec přijít, nesmíte mít ale v povaze, že když něco chvíli nebude vycházet, tak od toho hned utečete.
Stejně tak matematika učí posilovat systematické myšlení v souvislostech. Dovednost, která je naprosto nezbytná pro tolik adorovanou schopnost pracovat s informacemi. Jelikož jde o koncentricky vyučovaný předmět, podobně jako při studiu cizích jazyků se musíte stále vracet k tomu, co už znáte, potřebujete to umět využít při řešení nových problémů. Matematika trénuje logické myšlení, odbourává tendenci dělat věci roboticky. Nutí o nich uvažovat.
Celý předmět tedy nechápu primárně jako „soubor znalostí“, ale nástroj, jak vštípit mladým lidem vlastnosti, které ne vždy získají výchovou. Jako způsob, jak posílit jejich samostatnost, pracovitost, důkladnost a bystrost. I kdyby to byl jediný důvod, proč matematiku vyučovat – stejně jako nás celou základní i střední školu provází pokus o kultivaci fyzičky jménem tělesná výchova – tak je to podle mého důvod, proč trvat na tom, aby ji každý středoškolák ovládal.
