Mistrovství světa v Brazílii bude potřeba si pořádně užít. Možná je to na delší dobu poslední normální, kdy půjde hlavně o fotbal. Příští šampionát je v Rusku a za další čtyři roky má být v Kataru. Tedy oživnou vzpomínky na olympiády v Pekingu a Soči nebo hokejové mistrovství v Bělorusku.
Takže se bude mluvit hlavně o nesvobodě a využívání fotbalu pro propagandu. Vzhledem k vývoji v Rusku směrem k autoritářskému režimu se zdá pravděpodobné, že v roce 2018 už Vladimir Putin bude se „svou prací“ mnohem dál: ostatně ústava mu vzhledem k možnosti kandidovat dvakrát za sebou dává šanci vládnout až do roku 2024, takže možná ještě stihne i jedno mistrovství Evropy. A Katar je na paškále za to, že si mistrovství koupil a zneužívá asijské dělníky na otrockou práci. Takže šampionát tam také nebude jenom o fotbale. Obzvlášť bude-li se hrát v únoru nebo na stadionech s klimatizací, jak plánují Katařané.
Pokud Kataru pořadatelství odeberou, naštěstí jsou tu dvě země vždy připravené zaskočit. Německo a Mexiko. Tem stačí říci v pondělí, že to bude u nich, a v pátek se může začít hrát (Německo bylo záložní variantou pro Argentinu 1978 a Mexiko nakonec nahradilo v roce 1986 Kolumbii, která v polovině příprav zjistila, že nemá dost peněz).
Lidé přímo z místa a znalci Brazílie, se kterými jsem v posledních dnech mluvil (konkrétně s tamním zpravodajem Českého rozhlasu Davidem Koubkem a bývalým velvyslancem Ivanem Jančárkem), tvrdí, že atmosféra v Brazílii v předvečer fotbalového svátku možná nebyla tak slavnostní, jak by leckdo očekával. Brazilci se zlobí, že přes jedenáct miliard dolarů na stavbu stadionů a příslušné infrastruktury je prostě moc a že se z toho ještě při zakázkách hodně rozkradlo. A protestují. Například zaměstnanci metra v Sao Paulu.
Množí se také hlasy, že ne vše je perfektně připraveno, že se leccos nedostavělo, ledacos je špatně, organizace vázne a tak dále.
Ale právě v tom je ta normálnost a přirozenost. K takovým akcím přece patří i potíže, nesouhlas a odpor. V Rusku, Číně nebo Kataru jsme o žádných protestech a nespokojenosti moc neslyšeli a asi neuslyšíme.
V této souvislosti je dobré si připomenout, co jsme přes fotbal, se kterým je Brazílie hlavně spojená, možná nikdy moc nevnímali. Největší latinskoamerická země byla v letech 1964 až 1985 ovládána vojenskou diktaturou. Ta sice nepřipravila o život tolik lidí jako v jiných zemích západní polokoule, ale proslula krutými metodami mučení, včetně například znásilňování nebo kastrace zadržených oponentů režimu.
V zemi, jejíž fotbalisté bavili svět nádhernou hrou, přitom moc velká zábava nebyla. Spíš strach. V roce 1970, kdy Brazilci získali třetí světový titul v Mexiku, byla vláda junty za generála Emilia Médiciho nejdrsnější. Panovala tvrdá cenzura, lidé mizeli bez obvinění v celách a kobkách.
Bývalý velvyslanec České republiky v Brazílii Pavel Jančárek řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz: „Díky fotbalu a fenomenálnímu týmu, který tehdy Brazilci měli – včetně Pelého – se podařilo stmelit národ. Ten zapomněl na život v diktatuře a slavil, byl jednotný a hrdý. Přestože měl za sebou nejhorší roky represí vojenského režimu.
To dnes už neplatí. Brazílie od té doby vyspěla, je to jiná společnost. Je tam samozřejmě stále velká fotbalová vášeň, ale ne taková, že by s fotbalem padal a umíral svět. Brazilská společnost má i jiné priority, které se týkají dobrého zdravotnictví, dobrého školství, dobrého pracovního uplatnění, řešení sociální nerovnosti a tak dále“.
Fakt, že Brazilci protestují nebo jsou znechuceni a mají právo to dávat najevo, je osvěžujícím a žádoucím prvkem téhle velké sportovní události. Možná se to nezdá, ale v Jižní Americe se šampionát hrál naposledy v roce 1978 v Argentině. Zrovna v době, kdy i tam vládla vojenská junta generálplukovníka Jorgeho Videly a v rámci takzvané „špinavé války“ tisíce lidí trpěly ve vězení nebo byly zavražděny (argentinská diktatura netrvala tak dlouho jako brazilská, ale nechala za sebou víc mrtvých).
Rozdíl mezi Argentinou 1978 a Brazílií 2014 tak berme jako svým způsobem oslavu toho, jak se Latinská Amerika změnila. Tehdy to byl svět brutálních diktatur, mučení a strachu, dnes to vypadá jinak. V Brazílii, Argentině, Chile i jinde. Proto si užijme šampionát bez pachuti politiky a propagandy.
