Vždycky když se stane něco tak strašného jako ve středu v Paříži, když teroristé úspěšně zaútočí, úspěšně ničí, začne se zdát, že svobodný svět je příliš slabý. Že by se mělo s tou svobodou a otevřeností ubrat. Že by se měla omezit, protože ono je to dobré jen „odsud posud“. Že je nám potřeba spíše tvrdé ruky. Takové postoje se v západní, svobodu projevu, vyznání atd. vyznávající společnosti objevily po útoku 11. září 2001 a samozřejmě přicházejí i po teroristickém vraždění v redakci Charlie Hebdo. Ale jsou to postoje mylné a zavádějící.
První, co člověka napadne: Neměli bychom být opatrnější? Za opatrností se skryje leccos. Ve Francii a v jiných zemích, kde žijí miliony muslimů, si třeba raději nedělat legraci z Mohameda. U nás je to jiné, Mohamed nikoho nezajímá, raději se nepouštět do kmotrů a nejvlivnějších politiků, raději nepsat o Rusku a jeho rozkládání Ukrajiny, do těchto věcí se neplést. Sem samozřejmě patří i myšlenky na „zdravé“ či „nezbytné“ omezování svobod.
Teď se bude mluvit o tom, jak se pozná radikální islamista. Jak ho odhalit? Neměli by se preventivně všichni muslimové sledovat? Blbé je, že tím by naše svoboda zhasla. Mnohem zdravější je „preventivně“ (jako prevenci proti vlastnímu strachu) zveřejnit taky karikaturu Mohameda (i když je to blbost). Protože svoboda je náročná, drahá, člověk ji v sobě musí pěstovat.
Nejsme ve Francii. Náš problém dnes rozhodně nejsou radikální islamisté. My máme jiné potíže. Nemalá část lidí u nás, zřejmě také díky velmi promyšlené, kvalitní, zpravodajsky řízené východní propagandě, vzhlíží k Putinovi. K jeho silnému Rusku, k tomu „medvědovi z tajgy se silnými drápy“. Prezident Vladimir Putin vypadá jako takový ideální silný politik, který se s tím nemaže, který umí prosadit „ruské národní zájmy“. Vypadá to asi pro mnohé přitažlivě, jak je v Rusku populární a jak si tam vlastně dělá, co chce.
Křehoučká a zranitelná svoboda
Míra svobody slova, jakou máme my, v Rusku neexistuje. Zbytek svobodných médií má obrovské potíže, političtí kritici putinismu jsou odsuzováni a zavíráni. A to samozřejmě nemluvím jen o odvážných dívkách z Pussy Riot. Najednou ten svobodný, otevřený systém, který si v Československu před pádem železné opony většina tuzemců toužebně přála, vypadá strašně zastarale, unaveně, opotřebovaně, nanicovatě.
Plus křehce a zranitelně. Po brutálním, krvavém útoku na Charlie Hebdo se hned ozývají hlasy po zpřísnění imigrační politiky (my ji přitom máme velmi přísnou, velmi „chudou“ a utečenci k nám přicházejí opravdu jen minimálně). Část občanstva samozřejmě začne ukazovat na muslimy, začala či začne se jich bát, začne říkat, že jsme přece „křesťanský národ“, že vyrůstáme z křesťanské tradice a že to tak musí zůstat. (Jestli my jsme křesťanský národ, tak já jsem prorok Mohamed.)
Zní to momentálně jakoby rozumně, ale je to nerozumné a vystrašené. Mimochodem, redaktoři a karikaturisté Charlie Hebdo dělali pravý opak, nenechali se zatlačit do strachu. Hájili veřejně právě tu naši euroatlantickou, demokratickou, zpochybňovanou a zdánlivě slabou svobodu. Stálo jim to za to, i když věděli, že jsou vážně ohroženi. Ke svobodě projevu patří nedílně i svoboda vyznání, náboženská svoboda. Islám je víra. Muslimové mají svobodu a právo si svou víru držet. A zároveň platí, že musejí dodržovat demokratická pravidla. Která u nás zdrcující většinou dodržují.
Nedávno mi jeden mladý muž, který žije mimo Česko, řekl: „Mně se zdá, že se ta naše demokracie vůbec neumí bránit.“ Jako příklad bezbrannosti jmenoval nové servery, které u nás pracují a vydávají cosi, co nazývají informacemi, v češtině. Mluvil konkrétně o aeronetu a czechfreepressu. „To by se přece mělo zakázat, vždyť oni útočí na svobodu, na západní systém. Na NATO, na Unii, na Spojené státy. Je to neuvěřitelně proruské, určitě to platí Rusáci,“ rozčiloval se. Když se na ty servery podíváte, asi budete někteří v pokušení tomu mladému muži dát za pravdu.
Totalitní a autoritářské režimy se vždycky zhroutily. Nemají ono „zaslíbení“, nejedou v trendu svobody. Smysl má se nebát.
S tváří nezahalenou
Jenomže my vyznáváme (ano, je to naše víra) svobodu projevu. Musíme unést i to, co se nám nezamlouvá. Musíme být tak "slabí", že necháme i to, co se mnohým nelíbí, co slovně útočí na náš svobodný systém, zaznít. Protože, je to velmi prosté, jinak ten systém přestane být svobodný. Jinak se začne podobat tomu ruskému. Případně, v ještě mnohem horší podobě, systému Islámského státu. Ten přece taky plno postojů, názorů, konání zapovídá a trestá. A nám se to krutě nelíbí.
Teroristé vraždící v Charlie Hebdo měli masky, zahalené tváře. Ruská propaganda se v Evropě dělá samozřejmě taky zahaleně, zakrytě, neotevřeně. Kdežto my si ponecháváme obnažené obličeje. Protože vyznáváme svobodu a moc dobře si – ti starší – pamatujeme, jak ohavná, otravná a únavná byla doba nesvobody.
Silné režimy, jako je ten ruský a dnes i v Česku „moderní“ a přitažlivý čínský (Miloš Zeman se chce v Číně učit stabilizovat českou společnost), svobodu potlačují. Rusko vyvolává nepokoj a konflikty ve svém okolí. Na tom si dokazuje sílu. My jsme proti Putinovi a jeho stíhačkám, jaderným zbraním a tankům navenek slabí, slabí jak čaj z kopřiv, navíc takoví nerozhodní a trochu i neschopní. Ale žijeme přece jen pořád ve svobodě. A jak by řekli věřící: svoboda má zaslíbení. Nebo nenábožensky: svoboda je jediný trend, který dává smysl, který stojí za to.
Proti Rusku vypadáme my Češi jak mouchy. Zároveň však víme, že totalitní a autoritářské režimy se vždycky zhroutily. Nemají ono „zaslíbení“, nejedou v trendu svobody. Smysl má se nebát. My si přece nejvíc vážíme těch, kteří se nebáli za komunistů, za nacistů, kteří se nebojí dnes. Jakmile převáží strach, začíná otročení. Jsme sice slabí, ohrožení, ale svobodní. A to je cennější a smysluplnější než být silný, držet lidi ve strachu a vystupovat se zahalenou tváří. Naše slabost (svoboda) je naše síla.
