Prahu pozvolna huntuje stavební horečka a podle toho, co víme o plánech developerů, bude hůř. Jak to a co se vlastně děje tak mimořádného?
Nikdo přece netvrdí, že by se ve velkoměstě nemohlo stavět a nemohly přibývat domy. Dokonce netvrdí snad ani to, že by se nemohly stavět administrativně-obchodní, obchodně-administrativní a jiné komplexy. Problém je jinde: Praze se vymklo z rukou plánování jejího vlastního rozvoje.
Začíná toho být příliš. Fádní, nepřístupné a stále mohutnější kvádry staveb přibývají jako mrtvé velryby. A jelikož na dohled jsou opravdu velké kusy - přestavba Smíchova, Holešovic, Rohanského ostrova nebo Žižkova kolem nákladového nádraží -, reálně hrozí, že Praha dostane do tváře přímý zásah, z jakého se jen tak nevzpamatuje. Nové naddimenzované osídlení by zároveň nasálo do širšího centra další automobilovou dopravu.
Pusté nebo zanedbané části měst se určitě dají zušlechťovat i novou výstavbou. A také jinak, například tím, že se na nich žádný dům ani silnice nepostaví - vždyť to přece ještě neznamená, že území musí ležet ladem. Tohle ale těžko můžeme žádat od soukromníků. Když si někdo opatří pozemky, tak asi ne proto, že by na nich chtěl zřídit stinný parčík. Tady je první úkol městské správy - mít vždy dost statků na to, aby mohla rozvíjet veřejně prospěšné projekty. Nejde jen o nové investice, minimálně stejně důležitá je i péče o to, co už existuje.
Zkuste ale porovnat to, kolik v Praze v posledních letech vyrostlo komerčních nemovitostí, s přírůstkem veřejně prospěšných staveb nebo míst klidu. Soukromí investoři a jejich zisk vítězí na celé čáře, město investuje v podstatě pouze do infrastruktury (viz tunel Blanka). Na to, aby veřejný zájem vyvážil komerci, to vůbec nestačí a bohužel to začíná být vidět.
Navíc, nové dopravní stavby čím dál víc předurčuje to, na jakých místech rostou developerské projekty, které bude třeba obsloužit a kterým se organismus města - mohlo by to tak jít donekonečna a stále marně - snaží přizpůsobovat. Typickým příkladem je zamýšlený most přes Vltavu v Podolí. Pokud vznikne a bude otevřený pro individuální automobilovou dopravu, stane se autostrádou mezi novou komerční čtvrtí na Smíchově a velkokapacitními kancelářskými budovami na druhém břehu na Pankráci a v Michli. Další kus města bude dobyt…
Přece není normální, aby snad každý druhý stavební projekt doprovázely protesty, petice a žaloby místních obyvatel. To je přesvědčivý důkaz, že stavební plánování v Praze nemá režii a plány byznysu nečelí dostatečné oponentuře úřadů.
Srdeční záležitost
Není nutné a ani možné, aby město řídilo, ba platilo každou větší novostavbu. Nové Město pražské už stojí, Karel IV. nemusí dělat developera. Pražská správa ale musí mít u všech důležitých projektů kontrolu nad tím, kde se bude stavět, k čemu to má sloužit … a zejména jak to bude vypadat. A tlačit ekonomické ambice soukromých stavebníků směrem dolů, kdežto estetická měřítka naopak zdůrazňovat. To není žádná libůstka vševědoucích oficiálních architektů, ale speciálně pro město, jako je Praha, naprostá nutnost - to uzná snad už každý, kdo se seznámil s výsledky stavebního ruchu v metropoli posledních let.
Pražský územní plán a stavební pravidla zarostly do jedné velké džungle výjimek. Byly popsány desítky příběhů o tom, jak z ní dovedou těžit soukromí investoři a jak slabým článkem jsou v ní místní úřady a samospráva. Logickou reakcí je občanská nespokojenost, zaplaťpánbůh alespoň za ni - ale přece není normální, aby snad každý druhý stavební projekt doprovázely protesty, petice a žaloby místních obyvatel. To je přesvědčivý důkaz, že stavební plánování v Praze nemá režii a plány byznysu nečelí dostatečné oponentuře.
Staví se málo ve veřejném, zato hodně v soukromém zájmu. Město dokonce ztrácí vliv na to, jak vypadají jeho veřejná prostranství. Nové ulice a domovní superbloky kreslí architekti developerů, město pouze sekunduje.
Svěřit za těchto okolností obrovské plochy poblíž rezidenčních čtvrtí a historického centra soukromým investorům, kteří si tu tak trochu mohou postavit, co uznají za vhodné, bylo od města nezodpovědné.
Hrozí, že se Praha změní v loci bez genia. Kdo se toho obává, tomu nezbývá než se modlit, že developerům, jako je Luděk Sekyra nebo Radovan Vítek, dojdou peníze. Jinak je pravděpodobné, že za deset let své město nepoznáme - a nebude to změna k lepšímu.
Diskuse o tom, jak má město vypadat a co se má, nebo nemá stavět, není běžným typem sporu, jakých se ve společnosti vedou desítky - od daňových sazeb po mýtné. Zásadní roli tu hrají emoce, vztah lidí k místu, ale i takové hodnoty jako osobní vzpomínky, vkus a touha po harmonii.
Praha, tedy magistrát a městské části, tento rozměr rozvoje města hrubě nedoceňují. Její politici a úřady se někdy chovají, jako by nechápali, že jsou lidé, pro které ta či ona čtvrť, náměstí, ulice znamená srdeční záležitost. Postavit (či zbořit) barák není jen tak, technologická záležitost zisků a ztrát. A to není nářek zapšklých staromilců, prosím.
Měřítko věcí
Pokud jde o územní plán a parametry výstavby, Pražané si za poslední léta zvykli, že každá změna je k horšímu. "Změna územního plánu" se stala poplašnou zprávou, synonymem pro umetání cestičky nějakému sídlišti nebo "centru". Není divu, že když se teď chystají nové stavební předpisy, budí podezření, že se zase nahrává developerům. Viz například měkčí normy na množství denního světla uvnitř bytů.
Kdyby začaly platit teď hned, nepochybně by bylo zaděláno na průšvih. Výhody by byly jen na straně investorů.
Na druhou stranu, autoři návrhu - a nejsou to developeři - správně upozorňují, že postavit normální ulici se za dnešních pravidel moc nedá a že jedním z důsledků je bobtnání města skrze solitérní, neživé domy. Praha má přitom se srovnatelnými městy podprůměrnou hustotu osídlení, což zvyšuje požadavky na dopravu (nikoli pěší).
V diskusích a sporech, jak má město vypadat a co se má nebo nemá stavět, hrají zásadní roli hrají emoce, vztah lidí k místu, ale i takové hodnoty jako osobní vzpomínky, vkus a touha po harmonii. Praha, tedy magistrát a městské části, tento rozměr rozvoje města hrubě nedoceňují.
Co z toho plyne: Město potřebuje nové stavební předpisy, které by ho umožnily přiměřeně "zahušťovat" - ale za striktních, rozumných a dodržovaných podmínek. Tedy ne v dnešním chaosu, ale spolu s novým územním (metropolitním) plánem. Který popíše jednotlivé urbanistické lokality i to, co se v nich smí a co nesmí stavět. Včetně typu, objemu a výšky budov.
Nikde není psáno, že architekti a urbanisté ve službách města jsou ti nejkvalitnější a že mají vždy pravdu. Ale oproti těm "developerským" jsou tu přece jen podstatné rozdíly. Jsou placeni z veřejných peněz. Výsledky jejich práce procházejí rukama politiků a z toho se dá odvozovat politická odpovědnost. A především, uvažují - nebo by měli uvažovat - v širších souvislostech a měli by respektovat měřítko města. Proto by si zasloužili větší kompetence a naši důvěru.
Praha musí získat zpět ztracený vliv na svůj rozvoj. A začít ho osvíceně a důsledně uplatňovat. V opačném případě se točíme v kruhu: Veřejnost (ta její část, kterou to zajímá) se bude zlobit nad přebujelou zástavbou. Město bude místo koncepčního rozvoje hasit problémy a chlácholit rozčilené občany (na jednu loď s nimi politici obvykle nastupují několik měsíců před komunálními volbami). Bude přibývat billboardů na "bydlení uprostřed zeleně" a reklam na kanceláře k pronajmutí, přičemž oba typy staveb budou stále zaměnitelnější.
Je třeba tomu dát nějaký směr. Koneckonců, Karel IV. nebyl zas tak špatný developer.
