Vláda se hodlá utkat se suchem. Poněkud zaspala. Že se otepluje, roste počet tropických dní a ubývá sněhu v zimě, že se mění klima, počasí se extremizuje, zvyšuje se odpar a padá méně pravidelných srážek, to víme delší dobu. Ale je samozřejmě nutné, aby vláda začala co nejdřív něco pro vodu dělat.
Nějaký spěch ovšem nehrozí. Ministři dostali za úkol, aby zpracovali ucelenou, dlouhodobou koncepci, jež by Česko chránila před škodlivými následky sucha, které se může nepředvídatelně vyskytnout (a podle klimatologů také vyskytne). Komické je, že koncepci má vláda dostat na stůl do 30. června 2017. Zřejmě není žádný kvalt. Ještě pořád máme asi vody dost. (Omyl.)
Jezdil jsem minulý týden na Slavonicku na kole. Sucho strašné, děsivé. Všude je to vidět. Vyschlé potoky, spálená tráva, nehybné krávy a býci. Za celý týden ani jednou nepršelo. Snížily se hladiny rybníků, vytvářejí se v nich sinice a jsou teplé. Někde museli ryby předčasně vylovit, jinak by uhynuly vedrem. Dokonce i v divoké České Kanadě viditelně ubylo vody. Pole suchá. Když na ně vjede traktor, zahalí se do mraku prachu. Je natolik zle, že i ve zprávách v televizi a rádiu přestávají o dešti mluvit jako o největším letním maléru. A to je co říct.
Poloha naší země je v jednom ohledu nešťastná (jinak jsme s mírným pásmem celkem klikaři): skoro nic k nám nepřitéká, jsme „střecha Evropy“ odkázaná takřka výhradně na srážky. Co si tuzemská půda nezadrží, to nemáme. Srážky kupříkladu v roce 2010 činily 68 692 milionů metrů krychlových vody (nemálo). Do Česka v tom roce přiteklo 781 a odteklo 22 649 milionů metrů krychlových vody. Proto střecha Evropy a proto se musíme naučit tuto čím dál vzácnější tekutinu chytat, mazlit se s ní. A šetřit ji.
Ze Sobotky bude rybníkář
Co vláda navrhuje, vypadá rozumně: zadržovat vodu v krajině, stavět vodní nádrže. Máme jich málo, vodu potřebujeme nabírat do zásoby. (Klesají, jak známo, hladiny podzemních vod.) Potíž je v tom, že žijeme v Česku. Premiér Sobotka by chtěl kupříkladu nové rybníky. Když někdy koncem 16. století stavěli Rožmberk, vypadalo to jinak, než kdyby ho stavěli dnes. Představte si ta moderní stavební opatření, toho betonu a asfaltu, co by se vylilo atd. O ceně ani nemluvě a o korupci okolo taky ani nemluvě (víme, jak se u nás staví třeba dálnice).
Ministerstvo zemědělství a životního prostředí také žádají rekonstrukce a stavby závlahových systémů. Jistě nutné. Experti mluví také o „udržitelném hospodaření s půdou“. Důležité, klíčové. To je mnoho let česká mimořádně bolavá pata: ne hospodaření s půdou, ale přesněji ničení půdy a ničení krajiny. Na betonování jsme mistři světa.
Denně stavaři, developeři, z české krajiny ukrojí 13 hektarů zemědělské půdy. Velkosklady a výrobní haly se stavějí jak na běžícím pásu. Je to zhoubná česká vášeň. Mantrou se stala „tvorba pracovních míst“. Cenou za tu mantru, že se tu za chvíli nebude dát žít. Vznikají nová satelitní městečka, hypermarkety, všude se musí dostat auta a ta auta musí parkovat, takže se staví obří parkoviště.
Mezi roky 2000 až 2006 se zastavěla krajina, jejíž rozloha zabere 36 tisíc fotbalových hřišť. Strašné. Ten nešťastný, sebevražedný trend pokračuje stále dál, dokonce ještě mohutněji. Za tři čtvrtě roku 2013 se u nás postavilo 220 tisíc metrů čtverečních nových skladů a průmyslových areálů. Za chvíli budeme chodit ze skladu do skladu.
2040: polovina země zastavěná
To nejsou plky. Od roku 2000 do roku 2010 se podíl „nefragmentované krajiny“ (nezabetonované, zjednodušeně řečeno) snížil z 68,6 procenta na 63,4 procenta. Experti předpokládají, že při stávajícím trendu budeme do roku 2040 na padesáti procentech. Ročně u nás zmizí 50 kilometrů čtverečních zelené plochy. Pomalu se měníme v jakési obří, hnusné město.
Zastavit tenhle trend, tohle stavební šílení, vyžaduje velkou odvahu vlády, krajů, obcí, ale taky osvětu. Nejde jen o to, že satelitní městečka, výrobní velehaly a velesklady jsou ošklivé, vypadají jak obří lego hozené do krajiny, ale i o to, že nás tísní, Česku berou život a taky vodu. Platí prosté pravidlo: do asfaltu a betonu se déšť nevsákne.
Vláda rovněž navrhuje, ať zemědělci využívají pracovní technologie, které zabrání zbytečnému vysychání půdy. Důležité je také půdu obnovovat. Když se na ní nic nepěstuje, měla by být oseta nějakou rostlinou, aby se v půdě obnovovaly organické látky a aby tolik nevysychala. Což se u nás dělá jen zřídka.
Ve střeše Evropy, v zemi, kam nepřitékají velké řeky, je tedy zásadní retence, zadržování vody. Jak se to dělá, je dobře známo. Nejen nádržemi, přehradami a rybníky, ale taky zalesňováním, výsadbou stromů a keřů okolo potoků, zatravňováním atd.
Naprosto klíčové však je přestat ničit, betonovat, stavět sklady a nová obydlí na zelené louce, přestat si užírat zelené plochy. Pokračovat v tom dál je stejné, jako sedět v koruně stromu a řezat si větev pod zadkem.
