Vláda se rozhodla celkem rychle zareagovat na příliv ukrajinských uprchlíků. Extrémně byrokratický a neprostupný systém krátkodobých víz a povolení k pobytu se překlápí do systému takzvaných víz strpění. Což znamená, že na legální pobyt nyní dosáhne prakticky každý prchající Ukrajinec.
Česko sice stále nezapře svou rakousko-uherskou byrokratickou tradici, takže k žádosti o dlouhodobé vízum utečenci bez prostředků zatím stále musí přikládat kolky z pošty za 300 korun. Absurdní, ale budiž. Ta změna v přístupu je stejně obrovská.
Vděčni tak můžeme být nejen ukrajinským mužům, kteří bojují u Kyjeva i za Prahu, ale také ukrajinským ženám a dětem, že snad konečně prolomí naprosto absurdní český azylový a migrační systém. Ten je nejen nelidský, ale i zcela nefunkční. Oproti ostatním unijním státům - včetně sousedů z donedávna protimigrační V4 - odmítáme i ty, které potkalo zcela zjevné bezpráví. A zároveň si blokujeme ekonomickou migraci, byť český trh práce zoufale potřebuje další lidi.
Ukrajinci snad rozpráší nejen sovětské sny Vladimira Putina, ale také nacionalistické choutky českých politiků doufajících, že na křižovatce otevřené a propojené Evropy můžeme donekonečna skandovat "Čechy Čechům".
A teď všechno naopak
Příliv válkou postižených Ukrajinců bude tak silný, že zdejším představitelům nedovolí obvyklé pokrytectví. To už roky spočívá v tom, že rétoricky sice chtějí pomoci opravdu každému v nouzi, reálně ale nastaví systém s tolika podmínkami, aby se do české kotliny nepodařilo prosmýknout prakticky nikomu.
Čerstvá zprávu o migraci za rok 2021 sice ještě není k dispozici, stačí ale nahlédnout do té dosud poslední. Když nechal v roce 2020 běloruský diktátor Lukašenko zmasakrovat demonstranty protestující proti zfalšovaným volbám, ústa českých politiků přetékala podporou a sliby. Ve vládě ani opozici nebylo snad nikoho, kdo by si nad řezníkem z Minsku neodplivl. A jak jsme pronásledovaným reálně pomohli? Udělili jsme celé tři azyly. Ještě jednou: tři azyly! Je to ostudné nejen ve srovnání s chováním Poláků či obyvatelů Pobaltí, ale i samo o sobě.
Ruský válečný atak na Ukrajinu nyní ale vyvolal exodus úplně jiných rozměrů a Česko už nemůže jako vždy strčit hlavu do písku a tvrdit, že nikoho opravdu potřebného kolem sebe nevidí. Trvalých pobytů zde má velká ukrajinská komunita na 90 tisíc. K tomu nějakých 100 tisíc přechodných. Nyní se přivalí další tisíce.
Veškeré zdejší byrokratické překážky, vytvořené tak, aby odrazovaly od touhy po dlouhodobém pobytu, je nyní třeba proměnit v přívětivou a rychlou proceduru. Víza strpění jsou logickým krokem, ale jen tím nutným prvním. Není to azyl, nepojí se s nimi zdravotní pojištění či nárok na ubytování a podporu v integraci. To vše by si za stávajících podmínek Ukrajinci museli zařizovat zvlášť.
Není přitom reálné, že by aktuální vlna české občanské solidarity dokázala takové náklady nést dlouhou řadu měsíců. Stát teď musí pod tlakem narychlo vytvořit systém, který už mohl mít dávno přichystaný, kdyby ovšem nebyl zcepenělý absurdní hrůzou téměř z čehokoli cizího.
Pevnost Česko
Věřme, že všechny potřebné první kroky zvládne státní aparát dostatečně rychle a relativně elegantně. Pak by nás ukrajinský příběh mohl přivést i k promýšlení dalších absurdit v celém systému. Jak je možné, že 100 tisíc Ukrajinců zde má jen krátkodobý pobyt? Vždyť je potkáváme každý den za pulty večerek a na mnoha dalších místech. Jen v Praze je podle posledního sčítání lidu na 14 procent cizinců a není těžké odhadnout správně, kdo mezi nimi asi tvoří podstatnou část.
Jde o důsledek chorého českého nacionalistického snu neseného přesvědčením, že neudělíme-li skoro nikomu dlouhodobý pobyt či azyl, nikdo sem prostě nepřijde. Tak to samozřejmě nefunguje. Ukrajinci jsou zde nejčastěji na krátkodobá tříměsíční víza, pak musí pendlovat na Ukrajinu a zase zpět na další čtvrtrok. Je to ostudná pitomost, která způsobuje, že pro mnohé Ukrajince je jednoduší a rychlejší získat papíry v Polsku a v Česku se pak nechat zaměstnat agenturně.
Tento alibistický přístup, kterým lidem z východu milostivě dovolujeme zachraňovat náš pracovní trh - ale zároveň je držíme vždy pouhý krok od vyhazovu - plodí jen samé špatné situace.
Mnoho lidí dává přednost zcela zbytečné ilegalitě, protože zde sice chtějí pracovat, ale česká nacionalistická byrokracie je odradila od toho, aby přitom měli v pořádku i všechna lejstra. Pak je tu specifický byznys se studentskými vízy. Na vysokých školách se často setkáváme s hodně lámanou češtinou, protože kdo se vykáže, že to zvládne, může zde bezplatně studovat. V kombinaci s nedostupností jiných víz je tak toto studentské často placeno zlatem.
Na jednu stranu tak čeští politici udatně brání zdejší trh práce před masou východních pracovníků, kteří by tu rádi odváděli daně a pojištění, aby tu na stranu druhou nechávali bezplatně za erární peníze studenty z východních zemí, kteří předstírají znalost češtiny. A často i studium. Kocourkov.
Migrační velký třesk
Celý systém české migrační politiky je už dlouho zralý na zhroucení. A jakkoliv je nynější situace naprosto katastrofická, buďme vděčni, že nám to Ukrajinci konečně ukázali. Místo plkání o neexistující islamistické teroristické migraci se zde budeme muset postarat o konkrétní tisíce lidí, kteří v nouzi prchají před šílenstvím ruského prezidenta.
Změna systému snad odstraní ty největší absurdity. Odhalí nelidskost azylového systému a nefunkčnost zaměstnaneckých víz, na jejichž vyřízení čeká firma tak dlouho, až přijde o zakázku a už zahraniční pracovníky zase nepotřebuje. A spektakulárně se snad zhroutí i ostudné pokrytectví s krátkodobými vízy.
