Fotopast na Šumavě zachytila vlka. Informovala o něm organizace ALKA Wildlife: „Náš projekt Trans-Lynx (sleduje výskyt rysů) přinesl opravdovou senzaci! První důkaz o výskytu vlka na Šumavě! Vyfotili jsme ho na pravém břehu Lipna, v lokalitě, kde už jsme v minulosti zaznamenali rysa i losa. Obě fotky posoudili zahraniční odborníci z Bavorska, Saska i Itálie, a přestože nemáme DNA důkaz, podle stavby těla lze potvrdit, že se jedná o dobře stavěného divokého vlka, pravděpodobně samce.“
Vlk, stejně jako rys nebo dokonce medvěd, lidi vzrušuje. Senzace! Objevil se, vrací se. Proč to nadšení? Co v nás šelmy vítá? Proč nám scházejí? Vždyť homo sapiens šelmy v Evropě vyhubil. Vlci zde běžně žili do konce 17. století. Počty začaly klesat od začátku 18. století. Pak byla původní vlčí populace vybita. Poslední vlk byl v Beskydech zastřelen 5. března 1914. Zabil ho František Jež u Bukovce. Dnes tam má tento vlk pomník. Paradox.
Jenomže lidem šelmy, které v jejich prostředí dřív žily, scházejí. Začínáme jim dělat místo, jako by na ně měly právo. Jako by bez nich byl náš životní prostor nějak zásadně ochuzen. Kupříkladu onen rysí projekt Trans-Lynx bude trvat od roku 2013 do konce letošního roku. Platí ho Evropská unie, české ministerstvo životního prostředí, ministerstvo pro místní rozvoj a peníze z veřejné sbírky. Spolupráce jde přes hranice, my a Bavorsko.
Takže nejen pár nadšenců, ale dokonce i stát a Evropská unie chtějí vlky, rysy, medvědy a další zvířata zpátky. Vlk obecný obývá dnes v Evropě 28 zemí. Vrací se do míst, kam vždycky patřil a kde má podle ochránců přírody svoje místo. Jenomže člověk šelmám zároveň dál zůstává nepřítelem. To je naše přirozenost, náš atavismus. Tak jsme založeni. V Česku brání většímu výskytu velkých šelem ilegální lov. A třeba nádherné orly mořské tu vyšinutí lidé tráví jedem.
Zvláštní, jak jednáme. Nejdřív šelmy vymlátíme. Potom se probereme a snažíme se jejich zbytečky zachránit. Lákáme je zpět do míst, kde dřív běžně žily. Když jsem se bavil s jedním biologem o vlkovi na Šumavě, pravil potěšeně: „Respekt k lidem, kteří to dovolí.“ Jenomže ono to tak docela není. „Lidé“ nic nedovolili. Je to věc ekologů, kupříkladu u nás poměrně silně nesnášených. Dříve mocná ODS je léta vydávala za škůdce národa (za moderní šelmy).
Jak by dopadlo referendum o vlkovi?
Zajímalo by mě, jak by dopadlo referendum o medvědovi, vlkovi či rysovi. Otázka by zněla: „Chcete je ve svém okolí?“ Nebo: „Dovolíte, aby se vrátili do vašeho okolí?“ Kolik lidí by asi návrat odmítlo? Myslivci nepochybně. Je známo, že třeba na Šumavě načerno střílejí rysy. Bylo by s podivem, kdyby nešli proti vracejícím se vlkům. O medvědech, kteří k nám migrují ze Slovenska, kde se „přemnožili“, ani nemluvě.
K čemu nám vlastně vlci jsou? Přece víme jistě, že už nikdy, alespoň ne v dohledné, představitelné době, nás nebude obklopovat divočina. Zlikvidovali jsme ji stejně spolehlivě jako zvířata v ní žijící. Podle jedněch jsme zničili, podle druhých „přetvořili“ přírodu na ovládnutý prostor, kde absolutně panujeme. V Česku dnes platí, že je člověk člověku vlkem, ale vlk už mu vlkem není. Vlka ztratil.
Když tedy chce člověk vlka zpátky (když ho ti moudřejší a s nimi kupodivu i stát a EU chtějí zpátky), nevytváříme znovu divočinu, ale něco jako takovou volnou, neuzavřenou zoologickou zahradu. Uvědomili jsme si zoufale pozdě, že divočina, šelmy, námi neovládnutá příroda měla a má smysl. Nejen v rezervacích v Africe, ale i v civilizovaném Česku.
Když jsem se ptal onoho biologa, proč vlky potřebujeme, o co bez nich přicházíme, odpověděl: „Vlk je skvělá, neopakovatelná bytost. Nesmíme ji ztratit... Nemáme právo je vyhubit, zničit, neměli jsme na to právo. A udělali jsme to. Skoro.“ Vlk jako skvělá bytost. Křesťané by zřejmě řekli: Vlk je součást božího stvoření. My jsme ho nevymysleli, nevyrobili. Není to naše věc, proto ho nemáme právo navěky vyhladit.
Bez šelem jsme osiřelí
Jak svět okolo sebe opanováváme, vytěžujeme, exploatujeme a přitom nesmyslně ničíme, neuspokojuje nás to. Pán tvorstva, vrchní predátor není spokojený se svým dílem. Zjišťujeme, že jsme bez přírody, bez divočiny, bez šelem osiřelí. Někteří upozorňují, že vlci mají stejné právo žít jako my. Nebylo moudré je vyhubit, vystřílet, protože jsme se tím ochudili. O co? O „skvělé, neopakovatelné bytosti“.
Někteří znají ten pocit, když v lese narazí na velikého jelena či jeleny. Jak se vám zatají dech a cítíte úctu, něco jiného než třeba před hrabajícím, neohrabaným bagrem. Při zimních přechodech hor v Rumunsku můžete na hřebenech hor vidět vlky. Nejdou blízko, jsou plaší. Stojíte na sněžnicích, pozorujete je, ten pohled skrývá cosi posvátného. Vlci bývali po člověku nejrozšířenějším živočišným druhem.
Juraj Lukáč: Vlk je významným likvidátorem vztekliny a sám ji nedostane. Likviduje mor prasat. Kde je vlk, nejsou problémy s divočáky. Zabije nemocná zvířata. Kde se vyskytuje v normálním množství, mají podstatně menší škody na stromcích, které jinak ničí jeleni.
Tyto šelmy dnes představují ztracený svět. Svět, který jsme zničili, ale zároveň po něm toužíme. Neměli jsme ho ničit. Vlci, rysi, medvědi, rosomáci, bobři, orli k nám patří. Neumíme je stvořit. Jen zabít. Nechat šelmy vrátit znamená vzdát se kusu prostoru, který jsme opanovali. (A přitom je v tomhle ústupku současně skryt důkaz, že jsme rozumní páni světa.)
Slovák Juraj Lukáč, přítel vlků a náčelník Lesoochranářského uskupení VLK, říká: „Vlk má v lese svoji funkci. Je významným likvidátorem vztekliny a sám ji nedostane. Likviduje mor prasat, kvůli kterému se musí ničit celé chovy. Kde je vlk, nejsou problémy s divočáky. Zabije nemocná zvířata. Vlk má finančně vyčíslitelný přínos, který lovci bagatelizují... Tam, kde je vlk v normálním množství, mají podstatně menší škody na stromcích, které jinak ničí jeleni.“
A ještě citace vlkomila Juraje Lukáče: „K důstojnému životu potřebujeme zdravou krajinu. Zdravá krajina potřebuje přirozené lesy. Přirozené lesy však stojí na pokraji zájmu státních orgánů i značné časti veřejnosti.“
Vlků, pokud se do Česka skutečně postupně vrátí, hned tak nebudou celé smečky, které by snad člověka ohrožovaly. Nemusíme se jich bát. Můžeme je vítat, jako vracející se bratry, které jsme vyhnali, ale bez kterých jsme částečně přestali být sami sebou.
