Aktualizovaná verze komentáře ze 13. května 2013.
Zákaz kouření v restauracích patří mezi otázky, na které by měla odpovědět společenská dohoda, a ne prohibiční zákon.
Návrh vlády Bohuslava Sobotky - od příštího roku úplně zakázat kouření v restauracích - přitom přichází v době, kdy taková dohoda nejen nepanuje, ale ani se o ní příliš nemluví. Debata o kouření se smrskla na sloveso „zakázat“. Vzduchem létají sugestivní spojení jako „vám se líbí smrdět kouřem?“, „další útok na naše svobody“, „nikdo vás nenutí tam chodit“ a podobně. Mít silný názor je velmi snadné, a protože téma zajímá skoro každého, jde o jednu z nejvášnivějších společenských diskusí poslední doby. Často zbytečně vyhrocenou.
Pokud si má demokratická společnost osvojit nějakou „prohibici" a respektovat ji, měly by být splněny dvě podmínky. Zaprvé, lidé nesmějí mít pocit, že je stát buzeruje místo toho, aby si zametl před vlastním prahem a problém vyřešil sám. Zadruhé, zákaz by se měl opírat o pokud možno široce sdílené vědomí, co je a co není přijatelné, co se sluší a co ne. Jinak nefunguje.
Nejširší paleta takových prohibic je k vidění v silničním provozu. Řidiči například nesmějí telefonovat za jízdy. Ale jelikož neexistuje nepsaná dohoda, „že se to nedělá", a naopak je rozšířený pocit, „že zákaz je zbytečná buzerace", tak telefonuje, kdo chce, kdy chce.
Dopravní předpisy jsou nutné - ale obecně platí, že zákonů, které lidem určují, jak se smějí chovat v běžném životě, by měl stát vydávat co nejméně. Už proto, že nikdy nemohou postihnout všechny situace. Takže se předem počítá, že budou tak trochu platit a tak trochu se budou porušovat. Jenže stát má občany od zlozvyku porušovat zákony odrazovat, ne ho tiše podporovat.
A pokud se takové zákony neopírají o společenskou konvenci a pokud sám stát nemá čisté svědomí, neměl by je raději vydávat vůbec.
Což je případ absolutního zákazu kouření v restauracích.
Nekuřácká evoluce
Kouření škodí zdraví. To je pravda a všichni to asi vědí, nebo tuší. Tak proč ho nezakázat rovnou, všude a všem? Protože to nejde. Místo „kouření zakázáno" si řekněme „výroba cigaret a obchodování s cigaretami zakázány" - a dojde nám, že neřest, na které se dá vydělávat, je toho času nepřemožitelná.
Dílčí zákazy přitom problém kouření v jeho podstatě řeší méně, než se obvykle soudí.
Zákaz pracuje s principem kolektivní viny kuřáků. Tím pádem také „zakazuje" - jistěže především kuřákům, protože problém začíná u nich - toleranci a dohodu. To není dobrá cesta. Takhle můžeme zpřísňovat protikuřácké zákony každý rok a pořád to bude málo. Tábory militantních kuřáků i militantních nekuřáků budou stále militantnější.
Důležitější než kolíkování nových kuřáckých rezervací je společenská (ne)přijatelnost kouření. Ta ale vzniká postupně, nedá se nařídit zákonem. Ani nepohodlné odcházení „na cigáro", ani potupné nikotinové komůrky na letištích pravověrného kuřáka neodradí.
Chce to trpělivost. Dnes zíráme, jak ve filmu Dobrou noc a hodně štěstí novinář Edward Murrow kouří i v živém televizním vysílání. Film se odehrává v padesátých letech - a dnes si v Americe nezapálíte ani u piva. Tohle je svobodná země?
Ano, je. V případě kouření nejde o žádný principiální střet svobody a nesvobody. To, že si v restauraci nezapálíte v době oběda, neznamená, že vám stát sáhl na lidská práva. Je to pomalu se prosazující společenská konvence, potvrzená pro jistotu zákonem. (Teoreticky by stát mohl zakazovat kouření i v době večeře nebo svačiny. To by ale zákonodárci předběhli jak konvence, tak zdravý rozum.)
Svobodu kouření nezaručuje ani dodatek ústavy Spojených států, ani česká Listina práv a svobod. Ne že by nad dnešním stavem všichni Američané jásali, ale celkem ho akceptují jako následek společenské diskuse. A co je důležité, Amerika se vyznačuje také respektem k pravidlům, která se obvykle neokecávají, tak jak jsme zvyklí tady doma.
Za takových okolností dává zákaz kouření v restauracích jakž takž smysl. U nás moc ne.
Dialog s hostem
Rozumnější cestou než zákaz je dohoda. V restauraci Zlý časy v Praze-Nuslích, kde se dřív kouřilo, položili před několika lety na bar štos papírků s dotazníkem: Milí hosté, chcete kuřáckou, nebo nekuřáckou hospodu? Za nějaký čas spočítali odevzdané hlasy - a od té doby se tu nekouří. A stejně je pořád plno.
V restauraci nejste na státní půdě, takže kouření by tu neměl zakazovat stát, ale ten, komu ta půda patří. Ne ve jménu svaté svobody podnikání, ale proto, že s takovým zákazem jste pak srozuměni lépe.
Zákaz pracuje s principem kolektivní viny kuřáků. Tím pádem také „zakazuje" - jistěže především kuřákům, protože problém začíná u nich - toleranci a dohodu. To není dobrá cesta. Takhle můžeme zpřísňovat protikuřácké zákony každý rok a pořád to bude málo.
Poptávka po nekuřáckém prostředí už, hlavně ve větších městech, stoupla natolik, že je možné nechat rozhodnutí kuřácká/nekuřácká na majitelích restaurací. Ti by měli vědět nejlépe, co hosté žádají, a snažit se jim vyjít vstříc dobrou nabídkou. Mimochodem, většina lidí snad chodí do hospod jíst a pít, ne kvůli kouření.
Současný zákon, který kouření omezuje a označuje kuřácké podniky žlutou nálepkou, v podstatě stačí. Ve srovnání se stavem před třiceti, dvaceti, ba i deseti lety je průměrná „zakouřenost" českých restaurací očividně mnohem nižší. Což je samozřejmě dobře.
Že nekuřáckých podniků přibývá, není argumentem pro absolutní zákaz kouření, ale spíš naopak – důkazem, že evoluce jde správným směrem.
Zákazem kouření by stát lidem dával najevo, že jsou jako malé děti. Nemají rozum, chybí jim zodpovědnost, neumí se domluvit. Pokud budou dál přibývat nekuřácké restaurace samy od sebe, a nevidím důvod, proč by se tak nedělo, zákaz je zbytečný. Nejen štamgasti venkovských pivnic, zvyklí na svou židli a cigaretu, by měli mít nárok na referendum.
Děkujeme, že kouříte
Vláda a zastánci zákazu mají v ruce vážný argument - ochranu dětí a mladých lidí. V Česku podle dostupných statistik kouří nadprůměrné procento mladistvých a řada z nich právě v restauracích. Nekuřácké prostředí by je od návyku, který jim často vydrží celý život, odrazovalo.
Tady je potřeba znovu odlišit zákaz kouření a zákaz cigaret. Stát, který má jen ze spotřební daně z tabákových výrobků příjem kolem 45 miliard ročně, se přitom tváří, že je to jedno a to samé a že bojuje i proti kouření, i proti cigaretám. Není to pravda.
Cigarety jako takové stát nezakáže. Jeho boj s tabákem je licoměrný.
Ten samý den, kdy navrhla zákaz kouření v restauracích, vláda rozhodla o zvýšení spotřební daně z tabáku – a to čistě z finančních důvodů. Ministerstvo financí spočítalo, že by tím rozpočet mohl získat v roce 2016 až 3,3 miliardy, v roce 2017 až 1,1 miliardy korun a v roce 2018 až 1,4 miliardy korun.
Stát - jakkoli je rozdíl mezi ministrem zdravotnictví a zájmům byznysu naslouchajícími členy hospodářského výboru - by se bez příjmů z kuřiva zhroutil. „Děkujeme, že kouříte", mělo by stát na druhé straně krabičky. Děkuje i Philip Morris, v prvním čtvrtletí mu meziročně vzrostl hrubý zisk o 12 procent a důvodem byl „zejména příznivý vývoj cen v České republice a na Slovensku.“
Když už se stát rozhodne zasáhnout ve prospěch mládeže a jejího zdraví, bylo by účinnější bojovat přímo s cigaretami, ne s kouřením. Cigarety jsou stále levné (relativně levnější než dřív) a dostupné. Jestli chce stát přitvrdit proti kouření, měla by se dramaticky zvýšit tabáková daň. Krabička cigaret za sto, sto padesát korun? Proč ne, když dokážeme ohlídat černý trh.
Stát má v rukou i jiné možnosti. Takřka zakázat tabákovou reklamu nebo naopak rozšířit ministerská varování a odstrašující nápisy. A skutečně se investuje dost - a nemyslíme jen peníze, ale i nápady a úsilí - do osvěty a do prevence? Dělá stát dost pro to, aby společnost kouření považovala za výstřední zálibu, ne za běžnou normu? Aby tohle poznaly i dospívající děti, až jim to, doufejme, dá najevo jejich okolí a připomene rodina?
Tohle všechno jsou dlouhodobě účinnější zbraně než rozporuplný zákaz kouření v restauracích. Pokud bude přesto přijat, je možné, že to ostatní půjde na čas stranou, protože stát bude mít pocit, že „přijal opatření" a „má splněno". A co si počne, až zjistí, že mládež místo v hospodě kouří někde jinde?
Absolutní zákaz kouření v restauracích není důvěryhodný, protože stát proti kouření jako takovému bojuje s cigaretou v ruce. Potírá ho, ale zároveň si dává dobrý pozor, aby na něm nepřestal mohutně vydělávat. V Česku, zemi s chronickým problémem s důvěrou k veřejné moci a s dodržováním pravidel, je tahle schizofrenie vyloženě škodlivá.
