reklama

Zeman musí zanechat stopu. Ale hrozí, že zdupe trávník

9. 3. 2013 7:27

Komentář: Nového prezidenta znáte míň, než si myslíte. Byl a je to solitér

Zemana-prezidenta zatím vnímáme jako karikaturu. Jenže Zeman byl v politice vždy nevyzpytatelný, a jakým prezidentem bude ve skutečnosti, můžeme jen hádat. Zemana-prezidenta zatím vnímáme jako karikaturu. Jenže Zeman byl v politice vždy nevyzpytatelný, a jakým prezidentem bude ve skutečnosti, můžeme jen hádat. | Foto: Ludvík Hradilek

Miloš Zeman nastupuje. Však ho znáte… plácala nás po ramenou jeho volební kampaň. Opravdu? Ve skutečnosti je to tak, že Zemana-prezidenta občané znají velmi málo, téměř vůbec.

Také o Klausovi jsme si na začátku prezidentství mysleli, že ho „známe". Dokonce asi lépe než dnes Zemana. Ale kdo tehdy předpověděl, co se bude dít na sklonku Klausovy éry?

U Zemana dokážeme pojmenovat jeho background, respektive humus, ze kterého může jeho působení na Hradě vyrůstat. Prognostik, bonmotář, Bamberg, Olovo. Sociální demokracie a její zrada. Stromy na Vysočině, Zemanův fanklub, slivovice, popelníček. Ovšem když to sečteme a podtrhneme, máme spíš Zemanovu karikaturu než dobrý přehled o tom, jaký bude Zeman-státník a co se od něj teď dá čekat.

Čím to, že se Zeman zdá nečitelný?

Má co dohánět

První důvod se netýká jen Zemana, ale všech prezidentů, a je jím sama prezidentská funkce. Je téměř jisté, že člověka, který ji vykonává, přinejmenším navenek změní. To se týkalo i tak rozdílných lidských typů jako Václav Klaus, Václav Havel a třeba Klement Gottwald.

Zůstat stejný jako dřív, i když je člověk obdařen prezidentským majestátem, je prakticky nemožné. Úcty a vlivu je příliš mnoho, kolem hlavy státu panuje téměř „posvátno". Na Hradě je to ve zdech. Navíc když teď Zemanovo sebevědomí posílila první přímá volba.

A pak je tu samotná postava nového prezidenta. Miloš Zeman vstoupil kdysi do politiky jako solitér a vlastně je jím dodnes. Je to individualista. Nedejme se mýlit karikaturou - to není hotový Zeman. Jeho důležitou vlastností vždycky byla nevyzpytatelnost a umění překvapovat.

Miloš Zeman bývá někdy popisován jako jeden z velké polistopadové trojky: Havel, Klaus, Zeman. To je, pokud jde o politické dílo a myšlenkový odkaz, dost nepřesné.

Zemanovým politickým výkonem číslo jedna bylo pozvednutí sociální demokracie a čtyřleté vládnutí (s opoziční smlouvou). Havel i Klaus dokázali víc. U budování státu byli víc než Zeman.

Nemá cenu srovnávat Havla a Klause jako politické myslitele. Ale jejich étos je zřejmý, v obou případech výrazný. Dokázali formulovat svou filozofii a soustavně ji tlumočit ostatním. V tomto směru je Zemanova ztráta ještě výraznější.

Je velmi pravděpodobné, že Miloš Zeman si to uvědomuje a pokusí se skrze své prezidentství zanechat „stopu v historii", která za ním dosud schází. To bude možná jeho hlavní motiv na Hradě.

Teď jde o to, jestli ta stopa nebude viditelná až příliš. Když mluvíme o praktické politice a pravomocích prezidenta: Hrozí, že Zeman trávník pošlape, místo aby ho jen zaléval, přihnojoval a občas posekal.

Práce pro prezidenta

„Prezidentura není svobodné povolání, tudíž ta česká žádá po svém držiteli zdrženlivost a střízlivost, aby nedocházelo k přílišnému střetu mezi prezidentovým vlivem a jeho omezenými ústavními právy." Napsal politolog Zdenek Slouka v Respektu už při druhé volbě Václava Klause; jako by věděl, co se bude dít dál. Klaus v minulých letech dělal právě to, před čím Slouka varuje, a Zeman se k tomu podle všechno chystá.

V myslích lidí přitom stále ještě doznívá vzrušená prezidentská volba, která společnost motivovala, ale i rozdělila. Zeman při ní byl několikrát přistižen při lži a financování jeho kampaně budí pochybnosti. Státnické by teď bylo ubrat plyn a snažit se o smíření, ne tlačit na pilu, dávat najevo převahu a od začátku napínat prezidentské kompetence.

Takže žádné Stop vládě. To není práce pro prezidenta.

Prezidentování je ve velké míře založené na zvyklostech, tradici a politické kultuře - tak ho popisuje ústava z roku 1992 a její „vylepšování" je obvykle jen důkazem, že tradice a politická kultura jsou slabé.

Problém je, že do ústavy nikdy nepůjde přesně napsat, „co má prezident dělat". Není to návod k pračce, jak říkával soudce Vojtěch Cepl. Takže každý prezident svým chováním tak trochu „píše ústavu" sám, a to také - nebo především - pro své následovníky. Co mají a nemají, smí a nesmí dělat, rozhodují hlavně sami prezidenti. (Žaloba pro velezradu je samozřejmě hlavně mementem pro Zemana, ne zúčtováním s Klausem.)

Prezident republiky přitom stále zůstává jakýmsi nad-politikem. Není nikomu odpovědný - nemusí například přiznávat své příjmy. Pokud by se pustil do skutečných, otevřených zápasů na politické scéně, pokud by chtěl „řídit stát", parlamentní systém by to nesnesl. A politika by upadla do ještě hlubších rozbrojů a zmatků.

Ještě jednou Zdenek Slouka: „Je v povaze a v tradici české společnosti, že chová prezidentský úřad ve velké vážnosti, a úcta k úřadu se do nemalé míry přenáší na jeho držitele. Prezidentura je tak zdrojem vlivu na utváření politických perspektiv občanské společnosti, které se více či méně odrážejí v programech politických stran. A odtud, v rozumně fungující demokracii, prostupují do formulace státních politik. Právě tato velká míra vlivu vyžaduje od prezidenta úměrnou míru rozvahy a odpovědnosti."

Na tom, zda tuhle úvahu Miloš Zeman správně pochopí, závisí i jeho zápis do historie. Pokud se vydá cestou boje a sebepotvrzování, čeká nás spíš pět promarněných let. Tedy jen těch prezidentských, naštěstí.

autor: Jan Lipold

Diskuse

0komentářů

Zatím žádný příspěvek :(

reklama
 
reklama