Čerstvý držitel novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky a šéfredaktor reportážní publicistiky České televize Marek Wollner není úplně typickým zaměstnancem veřejnoprávního média. Dost často píše do novin o novinářském řemesle, poskytuje rozhovory, na Facebooku kritizuje jevy, které považuje za nedemokratické nebo v rozporu s dobrými mravy. Ale také neváhal zveřejnit některé zákulisní tlaky směřující na pořad Reportéři ČT.
Co vás přimělo k takové mediální činorodosti a otevřenosti, kterou zrovna neoplývají jiní vedoucí pracovníci v České televizi?
Přivedly mě k tomu hlavně sociální sítě. Na Facebook jsem vstoupil dost pozdě - až v roce 2012. Protože jsem viděl, že se tam odehrává kus reality, kterou vlastně neznám. A která se čím dál víc stává součástí mediálního prostoru, v němž si novinář nemůže dovolit nebýt. A pochopitelně jsem se ocitl v centru různých diskusí, neměl jsem šanci se tomu vyhnout.
Rok 2012 ale ještě byla docela pohodová doba. Tedy ve srovnání s dneškem, kdy se ve společnost šíří daleko víc nenávisti a hysterie. Pocítil jste to?
Když jsem vstoupil na Facebook, poměrně rychle mě oslovila skupina příznivců, kteří ke mně mluvili takovým zvláštním osobním tónem. Těm se líbilo, že v Reportérech přinášíme kritické reportáže o představitelích tehdejší vládnoucí pravice. Když jsme pak stejně přistoupili k další vládě, k Babišovým kauzám a k prezidentu Zemanovi, tak tihle lidé pochopili, že jejich názory nesdílím, ani si je nenechám vnutit. A z přehnaně přátelského tónu přešli do militantní nenávisti.
Kritika České televize nabývá na obrátkách. A to už nejen ze strany politiků a byznysmenů, ale i širší veřejnosti. Čemu to přisuzujete?
Tak televizi samozřejmě lze kritizovat věcně, jako každou instituci. A pak demagogicky. To první bylo a bude a je to v pořádku. To druhé se obzvlášť rozjelo pod vlivem ruské propagandy. Tyhle servery na to jdou poměrně chytrým způsobem: kradou nám jazyk. Obviňují nás z toho, co sami činí. Zloděj křičí, chyťte zloděje! To je přesně přepólování slov, jaké známe z Orwella. Kdy nad ovládanými masami vlají transparenty Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla. Jenže zatímco ruští propagandisté jsou řízeni přímo z Kremlu, naše televize nemá nad sebou nějakou organizovanou moc, která by nám mohla cokoliv nařídit.
Jenže sílící domácí útoky na Českou televizi nemůžeme přičíst jen ruské propagandě.
Ona by skutečně byla poměrně neškodná, kdyby nenalezla zakotvení na okraji našeho politického spektra, ale i na Hradě. Tady vznikla jakási akční fronta roztleskávačů kremelské propagandy. Což jsou lidi jako Petr Štěpánek nebo Petr Žantovský, kteří prohráli v televizní krizi před šestnácti lety, museli na čas složit zbraně a teď cítí svou šanci. Ale i klausovci typu Petra Hájka s jeho Protiproudem, antisemité kolem Adama Bartoše nebo lidi s nestrávenými komunistickými rezidui jako senátor Jan Veleba. Ze všech těchto lidí se stali putinofilové.
Kdy vlastně útoky zesílily?
Když propukla ukrajinská krize. Myslím, že naši reportéři při ní odvedli dobrou práci. A pro šiřitele ruské propagandy se Česká televize stala nepřítelem číslo jedna. Uvědomili si, že musí znevěrohodnit instituci jako celek.
Frustruje vás, že se vůči České televizi zvedá jakási vlna lidové nenávisti?
Nikdy jsem nezažil větší frustraci než tohle. A učím se s tím žít. Když nás osočují politici kvůli nějaké reportáži, rozumím jejich motivaci. A je možné tomu čelit silou faktů. Za nějaký čas, kdy se odehrají jiné reportáže, se s nimi potkáte, pozdravíte, možná se i usmějete. Jenže paušálnímu osočování ze lži nebo morálním likvidačním soudům se nedá čelit jinak než dál soustředěně dělat svou práci. Navíc je to provázeno nenávistí až za hrob. Kdysi jsem se pokoušel na Facebooku s takto rozhořčenými lidmi diskutovat. U mnoha z nich jsem objevil velmi složitou sociální situaci, kterou nemohu změnit.
Nicméně nejsou tady jen nenávistníci, ale lidé od přírody nedůvěřiví. Jak je můžete přesvědčit?
Jde přece o to, že když televize odkrývá špinavosti a často až miliardové podvody politiků, tak je to pravý opak propagandy. Když nás někdo obviňuje z propagandy, tak musí zapomenout a leckdo také zapomíná, že jedenáct let kritizujeme mocné v této zemi, jimž se to setsakramentsky nelíbí.
Kdy jste zažil v televizi nejkrušnější období, co se týče tlaků politiků nebo Rady ČT na pořad Reportéři?
V době, kdy předsedou rady byl Jiří Baumruk a místopředsedkyní Helena Fibingerová. Tehdy jsme se věnovali slavným aférám starosty Prahy 5 Milana Jančíka, jemuž Baumruk v pozici šéfa rady dělal tiskového mluvčího. Takže docházelo k absurdním situacím, kdy jsme jeden den točili s ním jako mluvčím, který obhajoval starostovy průšvihy. A druhý den jsme mu museli čelit jako šéfovi dozorčího orgánu, který vyvíjel nátlak na naše nadřízené, aby reportáž zastavili. Helena Fibingerová zase držela ochrannou ruku nad hejtmankou Ústeckého kraje Janou Vaňhovou a jejím přítelem Romanem Houskou. Když jsme o nich točili reportáže, našim šéfům tvrdila, že jsme zaplacení. Pak se ukázalo, že zaplacená byla Fibingerová, která dostávala z fondu hejtmanky miliony na atletiku.
Obviňování, že vaši reportéři dělají na nějaké kauze za úplatky nebo na zakázku opozice, jsou častá. Jak se tomu lze bránit?
Proti tomu se moc bránit nedá, protože jde o obtížně vyvratitelnou pomluvu. Nezapomenu, jak nám tehdejší ředitel ČT Jiří Janeček po odvysílání reportáže o ministru dopravy Aleši Řebíčkovi oznámil, že od Řebíčka ví, že autor reportáže vzal úplatek. A že Řebíček to dokáže a pak Janeček mě a autora reportáže z televize vyhodí. Naštvalo mě to jako každá taková pomluva, ale teprve později jsem pochopil, že tady mohlo jít o daleko nebezpečnější hru - Řebíčkův bratr byl policistou v Teplicích, odkud můj redaktor pocházel. Dozvěděl jsem se to, až když byl policista Řebíček obviněn z požadování výpalného po místním podnikateli. Janeček se mi pak omluvil za to, že Řebíčkovi skočil na lep.
Nedávno jste čelili hromadné stížnosti Babišova Agrofertu na čtyři reportáže. Jak těžké je odvracet útok, za nímž stojí politik s tak ohromnou mocí?
Potvrdilo se, že nejlepší je nebát se věc zveřejnit. A vysvětlovat, že nešlo o nějakou naši zaujatost vůči jednomu koncernu, ale o naplňování principu padni komu padni. Podpůrné ohlasy byly natolik silné, že jsem musel korigovat některé zaryté antibabišovce. Upozornit, že tenhle útok není žádné novum, že jsme jich zažili už spoustu od řady politiků a že naši politici mají dost často problém unést věcnou kritiku.
V této souvislosti jste ale také prozradil, že Andrej Babiš si pravidelně stěžuje vedení televize, že děláte moc o Agrofertu a moc o něm samém. Trvá tenhle nátlak?
V poslední době jsem o ničem takovém neslyšel. Ale možná mění strategii a dočkáme se nějakého sofistikovanějšího pokusu, jak víc přiblížit ČT k modelu státní televize.
V některých pravicových kruzích jsou média obviňována, že tím, jak informovala o aférách vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase, přispěla k protikorupční hysterii, pádu pravicových stran a pomohla k vzestupu Andreje Babiše. Není na tom něco pravdy?
Mně může být líto, že se rozpadla zdánlivě usazená politická scéna, kterou jsem považoval za jeden z hlavních kladů polistopadového vývoje. Ale jako novináři jsme nemohli rezignovat na odhalování průšvihů, které se v těch partajích děly. Jak říká Machiavelli: „Tak už je ten náš svět řízen, že v dobré víře vykonáš to, co je v dané chvíli nejmoudřejší, abys zažehnal nebezpečí, a vzápětí upadneš do nového, mnohem horšího.“
Já považuji za velice důležité, že na svém kontě nemáme žádné prohrané soudy, naše zjištění nejsou žádné výstřely naprázdno. K politické kultuře patří i umění na průšvihy věcně a konstruktivně reagovat, ne jen zatvrzele zatloukat. Když máte na každé odhalení odpověď, že je to výmysl médií, jsou zaplacení, točí na objednávku, tak vám to sice chvíli vydrží, ale nakonec přijde ztráta důvěryhodnosti.
Někde jste napsal, že pořad Reportéři přispěl k rozpadu říše kmotrů. Nemyslíte, že nyní budeme čelit říši oligarchů?
No ta doba už je tady. Do značné míry jsme eliminovali vliv kmotrů, a místo toho se objevilo něco stejně nebezpečného, ne-li nebezpečnějšího. Srůstání nejen byznysové moci s politickou, ale i s mediální. Jaký to má dopad, vidíme na Babišových novinách, kde chybí konfliktní témata týkající se jejich majitele, a nastoupila permanentní masírka jeho politických konkurentů. A už tady máme i malého Babiše v podobě senátora Ivo Valenty, který si koupil podíl v Parlamentních listech. Ale demokracie, to jsou permanentní krize. Je třeba je ustavičně pojmenovávat a hledat z nich cestu ven.
Paušálnímu osočování ze lži nebo morálním likvidačním soudům se nedá čelit jinak, než dál soustředěně dělat svou práci.
Za této situace vzrůstá role veřejnoprávních médií. Uvědomuje si to vedení České televize?
Když řeknu, že ano, tak mě budete podezřívat z neupřímnosti. Ale tady jde hlavně o to, jestli si politici uvědomí, že chránit tenhle veřejný prostor je pro ně životně důležité. Vždyť média oligarchů a zvlášť těch, kteří mají politické ambice, slouží především jejich zájmům. A veřejnoprávní média pak zůstávají obhájcem plurality a posledním útočištěm stran, jejichž předseda není zrovna mediálním magnátem.
Vývoj v Polsku a Maďarsku ukázal, jak snadno si lze podmanit média veřejné služby. Což jistě povzbudilo kritiky České televize. Nemyslíte, že se jim to dřív nebo později podaří?
Obávám se toho, stejně jako obecného vývoje v této zemi. Protože naše demokracie není tak stabilní, jak jsem si myslel. A pokud se někdo snaží o upevnění moci na hraně ústavnosti, nebo dokonce za ní, tak první na ráně jsou veřejnoprávní média. Na druhou stranu, když mám záchvěv škodolibosti, tak si představuji, jak jedinou správnou televizi dělají oni praporečníci vlastních militantních pravd, kteří nás dnes obviňují z propagandy.
Přemýšlel jste o tom, co byste v takovém případě dělal?
Panika mě nejímá. Svůj život po životě si dokážu představit na nezávislém webovém médiu, jejichž význam narůstá. A podrobení médií veřejné služby by jen zvýšilo hlad po svobodné žurnalistice.
