Do funkce šéfredaktorky si vás vybral Andrej Babiš, když v roce 2013 koupil Mafru, ze které vzápětí odešel šéfredaktor Mladé fronty Dnes Robert Čásenský. Vy jste ale ve funkci po něm vydržela jen půl roku, do 1. července 2014. Proč jste odešla?
Ukázalo se, že mám úplně jiné představy o tom, co v praxi znamená slovo nezávislost.
A na to jste přišla až po půl roce?
To rozhodně ne, ale po půl roce bylo zjevné, že kvůli tomu už na pozici šéfa MF Dnes dál nelze odvádět normální práci. Ten rozpor byl tak velký, že přípravu svobodných novin v podstatě znemožňoval. Dostala jsem se do stadia, kdy bych při svém dalším setrvání ve funkci musela dělat věci, které nikdy dělat nebudu a nechci. Nechtěla jsem být hrobníkem novin, ve kterých jsem začínala a ke kterým mám vztah.
Proč ve vaší smlouvě s Mafrou tyto věci nebyly jasně pojmenované? Proč tam nestálo, že za obsah novin zodpovídá výhradně šéfredaktor, jak je to běžné v zahraničí?
To jsou věci, které v českých poměrech nikdy neošetříte žádnou smlouvou. V okamžiku, kdy zjistíte, že lidé, se kterými máte něco společně tvořit, mají úplně jiné myšlení a nezávislost pro ně v praxi znamená “nezávislost odsud potud”, jsou všechny smlouvy a kodexy k ničemu.
Můžete to nějak konkretizovat?
Jsem bytostně přesvědčená o tom, že ani v dnešní době není možné upravovat obsah novin, které chtějí být nezávislé, na přání inzertních klientů, obchodních partnerů, politických přátel a jejich přátel. Je to podvod na čtenářích a podle mě cesta do pekel. Tím spíš když jde o noviny, které vlastní člen vlády a byznysmen z první pětky. V takovém případě se naopak musíte o to víc snažit přesvědčit čtenáře, že vašim informacím může věřit, že nejsou ohnuté. Když ztratíte důvěru čtenářů, už ji zpátky nezískáte. A s tímhle názorem jsem zůstala ve vedení společnosti nakonec sama.
Přitom samotná redakce měla snahu odvádět poctivou práci, za mého působení jsem tam nezaznamenala autocenzuru ve smyslu: tohle téma necháme jiným, nebudeme si přidělávat problémy.
Když zjistíte, že lidé, se kterými máte něco společně tvořit, mají úplně jiné myšlení, jsou všechny smlouvy a kodexy k ničemu.
A mohla byste popsat nějakou konkrétní situaci?
Když jsme vedli debaty nad konkrétními případy, ukázalo se, že nezávislost je pro lidi z vedení Mafry jenom fráze. A já jsem je nedokázala přesvědčit, že důvěryhodnost je největší kapitál každého média. Byl to zkrátka pohled dvou zcela odlišných světů. Můžu mít na milion věcí shodný názor jako manažeři Andreje Babiše, ale to neznamená, že se ve finále nakonec naše cesty nemohou rozejít: mojí odpovědností je, aby v novinách nebyly zprávy zmanipulované.
Myslíte, že by mohl existovat nějaký mechanismus, kterým by se na majiteli dala vynutit nezávislost redakce?
Myslím si, že ne. Pokud to majitel nebude sám skutečně chtít, nikdy si to na něm nevynutíte. Myslím si, že je to ale problém celé společnosti a toho, co jsme jako novináři v uplynulých letech nejrůznějším vlivovým skupinám dovolili, kam jsme je pustili, co jsme je nechali ovlivňovat. A proto ani miliardáři, kteří si média skupují, nemusejí nezávislost respektovat. Nejsou tu zatím mecenáši, kteří si media kupují proto, že jim záleží na nezávislosti médií nebo svobodě projevu. Kdo si tu dneska koupí byznys, který přestává vynášet, v případě některých mediálních domů je dokonce ztrátový? Jen někdo, kdo chce jeho prostřednictvím uplatňovat vliv a případně mít i krytí před konkurencí v byznysu. To žádným vydavatelským kodexem, o který jste se pokusil, ošetřit nelze.
Myslíte, že ani role redakčního ombudsmana (tu jsem původně taky navrhoval, ale neprošla), který třeba dobře funguje léta v The New York Times a na kterém se musí shodnout obě strany (byl by po dobu svého mandátu nevypověditelný: hrál by roli prostředníka mezi redakcí a vydavatelstvím) a který by měl volný přístup do novin, kde by každé selhání mohl popsat, by tomuto stavu nezabránila? New York Times Daniel Okrent jako ombudsman dokázal převést i přes velké skandály…
Obecně ano, ale počítá to s odvahou majitele, že na to přistoupí. Musí vědět, že když dojde k nějaké kolizi, bude vystaven veřejnému tlaku. A to nepůjde bez absolutní nezávislosti té osoby, která se oním ombudsmanem stane. Nedovedu si představit, že by v českých podmínkách takový ombudsman mohl fungovat.
V současné době skoro všechna média patří byznysmenům: pánům Bakalovi, Soukupovi, Křetínskému či Babišovi, který je navíc i politikem. Jak se, podle vás, mohou dostat média z tohoto zoligarchizovaného prostředí?
Rozumím tomu, že se to, co zažíváme, označuje jako největší krize médií od roku 1989. Je za tím na jedné straně pokles příjmů z inzerce i z prodeje, dosavadní mediální model prostě přestává fungovat. To vede ke snižování nákladů v redakcích včetně propouštění i těch redaktorů, kvůli nimž si někteří lidé noviny kupovali. Zmenšuje se rozsah, do médií se vpouští levná inzerce, která ještě rychleji odhání čtenáře. To všechno se podepisuje na kvalitě. A k tomu tu máte ještě problematické majitele. Ale je to jen jedna strana mince. Ta druhá je, že všechno zmiňované představuje zároveň šance pro vznik nových věcí, které by bez podobných impulsů možná nikdy nevznikly, možná by nikoho ani nenapadly. Věřím v budoucnost malých nezávislých projektů s jasnou profilací. I když je jasné, že ne všechny přežijí, nicméně ukazují směr, který může pomoci nezávislou a svobodnou žurnalistiku zachovat. Po těch, kterým se to nepovede, přijde zase někdo nový, kdo se dokáže z předchozích chyb poučit.
Myslíte, že taková cesta, jakou na Slovensku zvolil Matúš Kostolný, který sehnal peníze na nový Denník N ne od nějaké firmy, ale od několika milionářů, u nás nepřichází v úvahu?
Kolegové na Slovensku stavěli klasický zpravodajský web a od února začali vydávat noviny. Jenže situace na Slovensku je jiná: Tady už nový aktuální zpravodajský web nevybudujete a i pestrost novin je tu větší. Taky je to vidět na nových projektech, jako je Reportér nebo Echo 24. Tyto produkty si musí najít své místo jasnou profilací: Reportér je reportážní měsíčník, Echo 24 chce být názorovým vyhraněným médiem. Ta „všeobecnost“, o kterou se snaží kolega Kostolný, by u nás asi už nefungovala. Tady je čtenář zpravodajsky saturován. Nové projekty mají či mohou mít tu výhodu, že lidé, kteří si chtějí něco přečíst, vědí, co tam najdou.
Jak vidíte budoucnost velkých vydavatelských domů v Česku?
Některá z těch vydavatelství asi přežijí, i papírové noviny přežijí. Ale je jasné, že ne všechny. Myslím, že již v tomto a příštím roce lze očekávat další "konsolidace trhu", to znamená, že se některé mediální domy budou prodávat.
A kdo by prodělečná vydavatelství, snad kromě Rusů, koupil?
Když někdo kupuje takové vydavatelství, je logické se ptát, proč to dotyčný dělá. Odpověď budeme znát, až uvidíme, kterých mediálních domů se to bude týkat a kdo o ně bude usilovat.
Očekávala jste mediální krizi s takovými důsledky?
Kdyby mi dnešní situaci někdo popsal na začátku devadesátých let, nevěřila bych mu. Jsem “stará škola”, začínala jsem v době, kdy zahraniční vydavatelé ctili základní pravidla, a novinářské řemeslo mě učili lidé, pro které jediným kritériem pro zveřejnění zprávy bylo to, jestli je pravdivá. Jsem zvyklá pracovat v absolutní svobodě, což dnes vnímám jako velké štěstí, a jinak už se to nenaučím. Možná že lidé, kteří se museli již dříve něčemu přizpůsobovat, jsou vůči vnějším zásahům rezistentní.
Když se ohlédnete zpětně skoro po pětadvaceti letech a podíváte se na svou práci, co se vám nejvíc povedlo?
Být včas na správném místě a se správnými lidmi. Myslím, že nikdy bych nedostala lepší školu než v Mladé frontě v devadesátých letech. Kromě zmiňovaných “učitelů” jsem dostala příležitost popisovat věci, k nimž se kolegové v zahraničí dostanou zpravidla až na vrcholu kariéry. A navíc v superzajímavých devadesátých letech. Podobné to bylo v Aktuálně.cz, kdy jsme se z papírových novin vydali na neprozkoumaný terén internetu a dokázali jsme vybudovat novou značku. S tím souvisí i další věc, která se mi povedla: až na výjimky jsem pracovala jen s lidmi, které ta práce vážně bavila, a na výsledku to bylo znát. Už kdysi v MF Dnes, později v Aktuálně.cz a nakonec i loni, když jsem se do MF Dnes vrátila a našla tam spoustu skvělých novinářů.
Jsem “stará škola”, začínala jsem v době, kdy zahraniční vydavatelé ctili základní pravidla, a novinářské řemeslo mě učili lidé, pro které jediným kritériem pro zveřejnění zprávy bylo to, jestli je pravdivá.
A co nejméně? Za co se třeba i trochu stydíte?
Ne vždycky se člověku všechno povede. Zpětně bych už zkraje devadesátých let nebyla tak přísná na lidi, kteří přišli do svých funkcí a nezvládali je. Přitom se jen učili za pochodu, vlastně stejně jako já. Tehdy mi ale přišlo, že u některých je nekompetentnost mnohem horší než třeba morální šrám z minula u jiných.
S jakým novým projektem vstoupíte na trh vy? Jakou díru na trhu jste našla?
Spouštíme nový internetový deník, kde chceme mapovat vazby a kontakty lidí, kteří v této zemi mají vliv. A to z nejrůznějších částí společnosti. Jako vrcholně aktuální například vidím mapu vlivu Ruska na tuzemský veřejný sektor, kterou jsme již začali zpracovávat.
To je práce, kterou by měly dělat zpravodajské služby. Vy se domníváte, že naše bezpečnostní struktury nefungují?
Myslím, že podle toho, jak se k Rusku dlouhodobě staví česká politická reprezentace, nelze očekávat, že by od politiků přišlo vážně míněné zadání, které by šlo tímto směrem. Zároveň máme informace, že pokud tajné služby tyto informace mají, nepřekypují ochotou se o ně dělit, protože se obávají, že by mohly skončit u těch, kterých se týkají. Myslím, že toto je skulina na trhu, kterou se pokusíme vyplnit.
Kdo takový projekt financuje?
Provoz je pokrytý ze zakázek, které zajišťuje naše vydavatelství, z grantů a vlastních zdrojů.
Takový projekt musí mít ale velké zázemí. Půjde evidentně o týmovou práci…
Otázka je, čemu říkáte týmová práce. Už v Aktuálně.cz jsme ukázali, že nepotřebujete armádu lidí, abyste dokázal vyrobit dobrý původní obsah.
Kolik vás bude?
Na počátku počítáme s desítkou lidí a řadou externích spolupracovníků.
Kdy budete startovat?
Na jaře.
