Kdo chce dnes zkoumat normalizační časy, musí se potýkat se zásadním problémem: celá tehdejší oficiální komunikace je tak kontaminovaná komunistickou ideologií, že často ani pro školeného odborníka není lehké zjistit, co se za propagandistickými floskulemi vlastně skrývá, a zda vůbec něco.
Věc fascinovala a inspirovala již některé dobové intelektuály. "O čem se tu vlastně mluví? Mluví se tu vůbec o něčem? Dávají všechny ty - mnohdy tak bizarní - jazykové projevy, jež přináší Rudé právo, nějaký smysl?" popisuje lingvista Petr Fidelius alias Karel Palek východiska svého tázání po povaze oficiálního normalizačního jazyka.
Již v roce 1978 v samizdatu vydal studii Lid, demokracie, socialismus, v níž textovou analýzou dokládá, že "oficiální propaganda předkládá podivuhodně ucelený a vnitřně prokomponovaný model společnosti". (Studii najdeme spolu s dalšími v publikaci Řeč komunistické moci, která vyšla v letech 1998, 2002 a v rozšířené podobě v roce 2016 v nakladatelství Triáda.)
David Klimeš si v právě vydané knize Doporučeno nezveřejňovat klade ambiciózní cíl analyzovat "fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu", jak zní podtitul. Své úvahy odvíjí od rozboru toho, jak oficiální média informovala o propuštění Václava Havla z posledního výkonu trestu 17. května 1989. Nepřekvapivě tehdejší zpráva Československé tiskové kanceláře nesplňovala elementární nároky žurnalistiky v dnešním slova smyslu, už tím, že nedala žádný prostor k vyjádření Havlovi a citovala pouze z jeho neveřejné žádosti o podmíněné propuštění.
Bez autocenzury by to nešlo
Fakt, že před listopadem 1989 u nás existovala cenzura, je všeobecně znám. Málokdo by ale dovedl popsat, jak fungovala. David Klimeš dochází na základě analýzy činnosti Federálního úřadu pro tisk a informace (FÚTI), jak se od roku 1980 vrcholný orgán cenzury jmenoval, k závěru, že stroj na vylučování "závadného" obsahu z oběhu byl poměrně sofistikovaný a zejména používal jen velmi málo skutečné represe.
Nejpodstatnější roli totiž hrála autocenzura - novináři, pečlivě vybíraní, prověřovaní a dobovou propagandou disciplinovaní, tak nějak sami od sebe znali hranice publikovatelného. Jejich přesnou polohu pak upravovaly pravidelné porady vrchních cenzorů s šéfredaktory denního tisku.
Předběžná cenzura existovala v podobě seznamů "zakázaných lidí a témat", o kterých žádná zmínka nebyla přípustná. Ve výsledku tak zmiňovaný úřad trestal jen víceméně banální prohřešky, které někdy měly až groteskní podobu - šlo například o postihy za "nevhodné sousedství" jinak nezávadné zprávy a nezávadného inzerátu.
Klimeš upozorňuje na zajímavý a nedoceněný paradox: napsat v roce 1989 banální novinovou zprávu, třeba tu o propuštění Václava Havla z vězení, vyžadovalo nepoměrně větší intelektuální úsilí, než by ke stylizaci podobného textu bylo nutné dnes. Zatímco současný novinář by si vystačil s neutrálním popisem děje a citací aktérů, jeho předchůdce se musel orientovat v dobovém ideologickém diskurzu, používat závazný slovník, vědět, co je vhodné potlačit, a co naopak zdůraznit. Od novináře se prostě očekávalo, že bude "politickým pracovníkem", tedy propagandistou.
Klimešem citované záznamy z "tiskových konferencí" dokládají, že zástupci státu s novináři hovořívali celkem otevřeně a věcně, následně ale zakazovali cokoli konkrétního o daných věcech publikovat. Část žurnalistů proti těmto podmínkám své práce - minimálně interně - protestovala, nakonec ale byla nucena se podrobit.
Rozpad konsenzu
Svou studii David Klimeš opírá o teorie, které zdůrazňují, že předlistopadový systém nespočíval jen v nedemokratické vládě jedné strany nad společností. Pozice se snažil upevňovat také prostřednictvím určitých sdílených představ, z nichž velká část měla kořeny v "předpolitické sféře". Šlo o řadu ideálů běžného života jako bezpečí, sociální pokrok, blahobyt, seberealizace či pocit sounáležitosti, kolem nichž se tehdejší propaganda snažila vytvářet celospolečenský souhlas.
Zhruba od poloviny 80. let, tedy po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky "přestavby", však ke zmiňovanému účelu přestávaly stačit desítky let osvědčené floskule jako "boj za mír" či "klid na práci". A protože československé byrokratické centrum nedokázalo na vývoj v Sovětském svazu a sousedních zemích ani na zhoršující se ekonomickou situaci reagovat, přišel krach celého systému a překvapivě pokojné předání moci těm, kteří byli ještě před několika měsíci označováni za agenty západních ideodiverzních centrál.
Kniha Davida Klimeše poskytuje solidní obraz fungování propagandy a cenzury v Československu na sklonku komunistické vlády. Pokud jde o média, autor ale bohužel nepodnikl žádný exkurz do jejich vnitřního fungování, ani se nepokusil o diferenciaci. Každý pamětník ví, že Svobodné slovo či Lidová demokracie psaly přece jen o dost jinak než Rudé právo, v Klimešově práci to však není nijak tematizováno.
Její hlavní problém ovšem spočívá v něčem jiném - pro přílišné teoretizování poněkud zapomíná na fakt, že dějiny se skládají z lidských příběhů (kniha má příznačně věcný, ale nikoli jmenný rejstřík, protože dobové aktéry téměř nezmiňuje). Tento nedostatek se však dá celkem jednoduše napravit druhým dílem, pokud by čerpal ze vzpomínek tehdejších novinářů. Rok 1989 ostatně ukázal, že ani oni, byť pečlivě prověřovaní, netvořili jednolitou masou; že celá řada z nich podepsala nejrůznější protestní petice a po 17. listopadu dokázala rychle setřást krunýř, který je svíral.
Autor, historik, je šéfredaktorem časopisu Paměť a dějiny.
Kniha
David Klimeš
Doporučeno nezveřejňovat.
Fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu
Nakladatelství Academia, Praha 2022, 280 stran.
