Neumíme to pochopit. Andreas Lubitz, kopilot Airbusu A320 na trase Barcelona – Düsseldorf, úmyslně letadlo s posádkou, pasažéry i se sebou zničil. V kokpitu nenastal podtlak, jak se spekulovalo, letadlo nemělo žádnou fatální chybu. Na vině je mladý pilot, který rád běhal a vtipkoval. Prošel předepsanými tréninky i psychotesty, měl plné oprávnění létat.
Z vnějšího pohledu se pravděpodobně nikde nestala žádná chyba. Alespoň ne závažná chyba. Protože, jak řekl jeden český pilot, který katastrofu komentoval v televizi, „do hlavy nakonec nikomu nevidíte“. Možnosti kontroly „lidského faktoru“ jsou omezené a omezené nepochybně zůstanou. Každou vteřinu, kdy žijeme, zároveň svůj život riskujeme.
Heidelberský katechismus, což je nejrozšířenější věroučná pomůcka reformovaných, protestantských církví, v jenom svém článku říká zhruba toto: Člověk sám o sobě je zkáza a nic než zkáza. Tím autoři katechismu prý mysleli, když člověk spoléhá jen na sebe, neuznává vyšší, boží autoritu. Boha, vyšší moc a vyšší autoritu však, jak dobře víme, západní člověk čím dál víc opouští, čím dál víc se spoléhá právě a jen na sebe, na svoje schopnosti.
I poslední letecké neštěstí ukázalo, jak strašně jsme závislí jedni na druhých. Sebelepší, sebedokonalejší bezpečnostní opatření nedokáže lidský faktor zcela eliminovat. Žádná absolutní, dokonalá bezpečnost neexistuje a nikdy existovat nebude. Na konci je u ovládání, programu, knoflíku, u spouště, u páčky vždycky jedinec se svým komplikovaným vnitřním životem.
Jak vidíme, příliš nerozhoduje ani sociální úroveň tohoto jedince. Zavraždit 149 lidí, kteří mu nic zlého neudělali, plus sebe, to může spáchat společensky vysoce ceněný muž nebo žena. Zde pilot létajícího obra, Airbusu A320. Pilot je přece prestižní zaměstnání, sen mnoha kluků.
Znovu a znovu s údivem zjišťujeme: nejsme s to se chránit před sebou samými. Celá civilizace je nesmírně křehká. S převratnější a dokonalejší technikou dokonce čím dál křehčí a zranitelnější. Představme si, jakými tréninky, jakými zdravotními a jinými testy musel kopilot Lufthansy Andreas Lubitz projít. To nejde tak hladce jako prohlídka na český zbrojní pas. A přece ho neodhalili. Přece létal. Přece zůstal v kokpitu sám.
Kopilot Andreas Lubitz mlčel
České občany mrazí z jisté podobnosti úmyslného zničení airbusu se střelbou v Uherském Brodě. V něčem je navedení letadla do hory podobné střelbě šílence do lidí obědvajících v restauraci. Sledujeme útok jedince na společnost. Jeden proti všem. I proti sobě. U střelce Zdeňka K. zhruba víme, čím procházel. Volal to do televize. Kdežto Andreas Lubitz mlčel.
Člověku nedodá příliš klidu, když si uvědomí, že podobně zranitelní lidé, jako byl pilot Lubitz, mají na starosti jaderné zbraně. Žijeme v nejistém světě. Selhat může každý z nás. Nikdo nejsme stoprocentně imunní proti záchvatu šílenství, proti mysl devastující smršti deprese, vnitřní nejistoty, sebedestrukce.
Existuje nějaká obrana? Vždycky záleží na tom, jak se jeden k druhému chováme. Nakolik lidi okolo sebe vnímáme, bereme vážně. Jaké vztahy pěstujeme. Jak se ovládáme. Jak vychováváme své děti a samozřejmě i sebe. Neúcta k druhým, které se dopustíme, ale třeba ji ani nevnímáme, může vést k nenávisti, k osamocení druhého člověka.
Zajímavá je stará křesťanská představa o soužití mezi lidmi: „Mějte jedni druhé za přednější sebe.“ Když to nějaký kněz nebo farář někde na kazatelně vyřkne, zní to dnes trochu směšně. Jsme vychováváni k dravosti, sebeprosazování. Jaképak mít druhého za přednějšího sebe. Ale to sebeprosazení, ta věčná soutěž, může v mém okolí nadělat pěknou paseku. Může škodit. Může druhé ničit, obracet proti všem.
Jednou z možných obran proti vraždícím šílencům možná je toto: nedívat se tolik na sebe, neprožívat především sebe, ale otevřít oči a koukat na druhé. Přemýšlet aspoň občas, co oni potřebují, jestli jim k něčemu jsme.
I teroristický útok by byl pochopitelnější
Pořád ovšem nevíme, proč Andreas Lubitz navedl airbus do hory. Možná to už nikdo nikdy přesně nezjistí.
Děsivě, až omamně působí zbytečnost pádu letadla. Bylo by pro nás zjevně přijatelnější, i když by důsledky byly stejné, 150 mrtvých, kdyby selhala technika, kdyby stroj zničila závada. Dokonce i teroristický útok, který vyšetřovatelé vylučují, by byl pochopitelnější. Mysleli bychom, že té akci o něco víc rozumíme. Protože na mstu, na náboženský fanatismus jsme už zvyklí, už s nimi vlastně počítáme.
Na katastrofě airbusu Lufthansy děsí to ticho v kokpitu. Ticho, které ruší jen klidné, podle vyšetřovatelů, kteří znají obsah jedné černé skříňky letadla, „pravidelné dýchání“ vraha a sebevraha v jedné osobě.
Žijeme v křehkém světě. Jedni druhým jsme denně vydáni na pospas. Miliony lidí jezdí autem, tisíce řídí vlaky, autobusy, letadla, další zase atomové elektrárny. Jsme vystaveni téměř nekonečnému množství rizik. Jedete autem po silnici a napadne vás: Co kdyby se ten, co jede naproti, najednou zbláznil a napral to do mě? Nic bych nestačil udělat. - Vlastně se zdá divné, ba téměř zázračné, že takových hrůz není víc.
Před náhlou, zbytečnou smrtí se nemůžeme úplně ochránit. Paradoxem pádu airbusu mimo jiné je, že ho částečně způsobila bezpečnostní opatření. Byla zavedena proti teroristům (kabina je, pokud pilot chce, zcela nedostupná, mění se v pevnost). Bylo by snad o něco bezpečnější, kdyby pilot nesměl zůstat v kabině sám. Jenomže tam sám zůstal.
Nejistý, křehký svět. Nejkřehčí ze všech světů a my v něm.
