Americký týden tentokrát začněme v Česku, kde ve čtvrtek opět stála dálnice D1. Viník byl rychle nalezen a usvědčen. "Musejí opustit dálnici a počkají si do noci. Oni mají stále poruchy, defekty, a navíc do nich narazil polský kamión," informoval premiér Andrej Babiš, že z D1 vykázal americký vojenský konvoj.
Babiš měl štěstí, že Američané nejsou sníh. Ten měl loni v prosinci tolik drzosti, že když tam napadl, tak se už z D1 nehnul. Ministr dopravy Ťok si k tomu posteskl, že "doufali, že kalamitní sníh nepřijde" a kdosi následně přejmenoval dálnici D1 na "Ťokův průsmyk".
A tato přezdívka teď ve čtvrtek znovu ožila v rozmanité lidové tvořivosti na sociálních sítích. Například na fotografii Vladimira Putina s Valerijem Gerasimovem, kde ruský prezident spokojeně konstatuje, že "nepřítel se zasekl na ústupu ve čtverci D1" a náčelník ruského generálního štábu přitakává "Ťokův průsmyk".
Je to zábavné, a zase tak moc není. Před necelým rokem začal deník The Washington Post svůj text o tom, jak stárnoucí dopravní infrastruktura v zemích střední a východní Evropy brání rychlému přesunu vojsk NATO napříč kontinentem, takto: "Američtí velitelé se obávají, že kdyby museli odrazit konflikt s Ruskem, tak by nejsilnější armáda světa uvázla v dopravní zácpě".
V souvislosti s válkou na Ukrajině a s posilováním americké přítomnosti v Evropě se NATO začalo tímto problémem vážně zabývat. Americký generál Ben Hodges, která byl do konce roku 2017 vrchním velitelem amerických sil v Evropě, k tomu veřejně zmínil návrh, že evropské země by si mohly výdaje na opravu svých dálnic a železnic (tak, aby umožňovaly rychlý přesun vojenské techniky) započítat do svých výdajů na obranu.
Čímž by zabily dvě mouchy jednou ranou. Vylepšily by svoji infrastrukturu a ještě by se přiblížily těm kýženým dvěma procentům HDP obranných výdajů, kvůli kterým na evropské spojence NATO brutálně zaklekl Donald Trump.
Nechtěl by to Babiš využít jako podnět? A klidně může říct, že to sám vymyslel, generál Hodges by se o copyright nápadu určitě nehrdlil. Pokud si Babiš s Trumpem rozumí tak skvěle, jak signalizují jejich červené čapky, pokud jsou "stejné krevní skupiny", jak Andrej Babiš sám řekl, třeba by to americkému prezidentovi dokázal prodat. A ve srovnání se všemi výmluvami, které jsme od premiéra v souvislosti s D1 slyšeli, by šlo rozhodně o chvályhodný pokus jak věc skutečně řešit.
Krajně neobvyklé, až neslýchané
Pozor, oslí můstek! Výmluvy, významové posuny, nepravdy, tvrdé, nevybíravé útoky na politické oponenty - to je pak opravdu věc, která je Babišovi a Trumpovi společná. Včetně určité bezradnosti novinářů, amerických i českých, jak na některé absurdní nejapnosti, které jdou těmto politikům z úst, reagovat. Má vůbec smysl o tom psát?
Karen Tumultyová, komentátorka The Washington Post, se v uplynulém týdnu rozhodla, že nemá. "Činím tímto slib: Počínaje dneškem, už nikdy nebudu citovat opakovat či nějak jinak přiznávat vážnost jakékoli ze šílených přezdívek, které prezident Trump dává svým oponentům," napsala ve svém úterním komentáři.
"Dokonce i na Trumpovy standardy bylo otřesné slyšet prezidenta USA, jak si notuje s Kim Čong-unem, když se přidal k vražednému diktátorovi Severní Koreji v uražení bývalého viceprezidenta Joea Bidena," napsala Tumultyová, že poslední kapkou bylo, když Trump na tiskové konferenci během své návštěvy v Japonsku pronesl, že "souhlasí" s Kimovým hodnocením Bidena coby "hloupého s nízkým IQ".
Problémem ale je, že jako komentátorka si Tumultyová může dovolit to, co zpravodajové, reportéři naopak ne. Ona si může vybírat, oni takový luxus nemají. Trump je prezident USA, vše, co řekne, je v principu zpráva. A jak už krátce po Trumpově příchodu do Bílého domu potvrdil jeho první tiskový mluvčí Sean Spicer, i Trumpovy vzkazy na Twitteru mají novináři považovat za jeho oficiální vyjádření.
Novinářům, píšícím do zpravodajství, se to nemusí líbit, mohou s tím nesouhlasit, ale asi tak jediné, co s tím mohou dělat. Snad jedině mohou ze své vlastní, dlouholeté zkušenosti dodat, že je krajně neobvyklé (extremely unusual), bezprecedentní (unprecedented) či neslýchané (unheard), aby se americký prezident na zahraniční cestě takto vyjadřoval o bývalém viceprezidentovi své země.
Torpédoborec tabu
A nebyla to jediná bizarní věc (a taková, která se může stát asi jen v administrativě Donalda Trumpa), jež se seběhla během jeho japonské cesty. Jak jako první v USA napsal deník The Wall Street Journal, Bílý dům po americkém námořnictvu chtěl, aby zajistilo, že prezident během návštěvy základny v japonské Jokosuce neuvidí torpédoborec USS John S. McCain.
Postupně byli celkem tři toho příjmení, dva admirálové, děd a otec toho posledního, republikánského senátora Johna McCaina, který loni v srpnu umřel. A právě kvůli němu nesmělo oko Trumpovo to strašlivé jméno spatřit, aby snad prezidentovi nezkazila náladu připomínka muže, který se jako jeden z mála republikánů, a v Senátu byl nakonec jediný, před Trumpem neschoulil do klubka jako myš uhranutá kobrou.
Jak už to v případech, kdy se něco trapného provalí, bývá, najednou nikdo neví, kdo jmenovitě vydal pokyn k zakrytí jména na lodi plachtou, v amerických médiích si teď všichni myjí ruce, včetně samotného prezidenta.
Ovšem v tomto případě lze Trumpovi asi i věřit, že on sám dopředu o ničem nevěděl. Snaživých poddaných je kolem každého mocného šéfa dost, a Trump si navíc své okolí vychovává až k hranici kultu osobnosti. Jak se prezident sám pochlubil, když v létě 2017 pozval kamery na zasedání svého kabinetu, aby pak jeho členové vyjádřili vděk a požehnání, že mohou sloužit v jeho týmu.
A nakonec i celou japonskou historku prezident dohrál zcela "po trumpovsku". "Nebyl jsem velký fanoušek Johna McCaina, v jakémkoli ohledu," sdělil novinářům po návratu z Japonska. A někdo to prý prostě udělal, protože "věděl, že jsem ho neměl rád". "Mysleli to dobře," nechápe Donald Trump, proč tolik povyku pro dobrou věc.
