Úterní tragédie v Ostravě, kde osamělý střelec v čekárně polikliniky popravil sedm lidí, nás rovnýma nohama zasadila do prostředí Spojených států. Tam se obdobná střílení bohužel opakují se železnou pravidelností. Ani v Česku to nebylo poprvé, ale charakterem provedení a v počtu obětí to bylo skutečně první vážné masové střílení, jak je známe z USA.
Obyčejný, do té doby zcela anonymní člověk vezme zbraň a jen tak postřílí tolik svých spoluobčanů, kolik stihne? Důvody se sice pak nějaké často najdou, ale ani tak to prostě nedává smysl.
Autor tohoto textu píše dlouhodobě o USA, a má tak neveselou praxi v tom, že už referoval o mnoha tamních incidentech. O některých masových vražděních, například na vysoké technické škole ve Virginii, kde v dubnu 2007 student zabil 32 lidí, referoval přímo z místa.
První přirozená lidská reakce je v USA i v Česku stejná. Smutek a soucit s oběťmi, tichý strach, protože v té čekárně jsem klidně mohl sedět já, a právě otázka proč?
Až se všichni ozbrojíme, budeme v bezpečí?
Jedna věc byla ovšem překvapivá. Jak se ta následná, reflexní debata, v níž se společnost, politici a média baví o možných řešeních, o možném předcházení těmto tragédiím, podobala tomu, co opakovaně vidíme v Americe.
Jako bychom zde v Česku přeskočili přes dvě stě let, které uplynuly od přijetí druhého dodatku americké ústavy - jež Američanům přiznává právo "vlastnit a nosit zbraň" - a rovnou se snažili obsadit extrémní póly tamní společenské diskuse.
Na jedné straně s těmi, kdo jsou stejně jako například poslanec Radek Koten (SPD) přesvědčeni, že "jedinou ochranou, která je možná, je slušný ozbrojený člověk". Kam si ale český poslanec chodí pro rozumy? K americké Národní střelecké asociaci (NRA), která v USA zastupuje a propaguje zájmy majitelů a výrobců zbraní.
Když NRA musela v prosinci 2012 reagovat na tragédii na základní škole v Newtownu v Connecticutu, kde mladý střelec zabil 26 lidí, z toho 20 prvňáků, přišel její prezident Wayne LaPierre se sloganem, že "jediné, co může zastavit zlého člověka se zbraní, je dobrý člověk se zbraní".
Je to nesmysl, více zbraní mezi lidmi ve skutečnosti znamená jen více problémů, jak velmi dobře vidno na statistikách právě v USA. A pro Česko by to byla jen cesta, jak se nebezpečně přiblížit tamní složité realitě.
Tamnímu začarovanému kruhu, kdy ještě v roce 1999 měla polovina majitelů zbraní (49 %) zbraně pro lov a jen menšina držitelů (26 %) uváděla jako hlavní důvod sebeobranu. V současnosti je to ale už takřka naopak, podle loňského průzkumu Pew Research Center má 67 procent lidí zbraň kvůli sebeobraně a jen pro 38 procent je prvním důvodem lov.
Bojím se, a tedy žiju? Nebo žiju, a tedy se bojím? Podle průzkumů se v současnosti Američané více než terorismu bojí právě toho, že se stanou obětí masového střelce.
Kdo má zbraň, je nějaký divný?
V Česku bychom si navíc ten problém úplně zbytečně vyrobili. Střelec z Ostravy si pořídil zbraň nelegálně a bude na policii, aby zjistila kde a jak. Ale paradoxně právě to, že se záznamem v rejstříku (měl mít za sebou několik deliktů) by nedostal zbrojní pas, ukazuje, že v Česku máme funkční zbraňové zákony. Legálně se zde k nim nedostanete zdaleka tak jednoduše, jako když v USA třeba přejedete ze státu s přísnější legislativou do druhého, kde nemusíte projít prakticky žádnou kontrolou.
V Česku zatím nemáme důvod předpokládat, že všichni okolo jsou ozbrojeni a připraveni tasit. Tím spíše je pak ale zbytečný - a v důsledku nebezpečný - i druhý vyhrocený hlas, který zazněl po tragédii v Ostravě. A to volání po zásadně přísnější legislativě. Proč? Nedává to smysl ani ve vtahu ke konkrétním okolnostem ostravského incidentu, ale právě ani vzhledem k současnému dobrému legislativnímu rámci.
Každá akce vyvolává reakci, a pokud majitel zbraně nevidí žádný racionální důvod ke zpřísnění legislativy, bude hledat jiné vysvětlení. Třeba možnost, že některým politikům a jejich voličům připadají všichni, kdo mají rádi zbraně, tak nějak divní, zaostalí, z minulosti.
Nekoledujme si, protože z věcného problému, v jehož rámci jde v Česku především o potlačení černého trhu, by se pak mohl stát problém kulturní. Jako v Americe, kde otázka zbraní je jednou ze štěpících linií ve společnosti.
"Jsou zahořklí, drží se svých zbraní nebo náboženství nebo antipatie k lidem, kteří nejsou jako oni," uklouzlo demokratovi Baracku Obamovi během jeho prezidentské kampaně 2008, když mluvil o venkovských a dělnických regionech Pennsylvánie.
Zbraně jako totem. Tančíme! Ne, spálit a zakopat!
V americkém kontextu je to pravda, všechny Obamou zmíněné charakteristiky spolu souvisí. Zbraně se v USA totiž staly otázkou identity, příslušnosti k jednomu kmenu, který nemá a možná už ani nechce mít s tím druhým nic společného.
Proto je ale také v USA zbraňový problém v současnosti v zásadě neřešitelný. Když v americké Virginii demokraté před měsícem ve volbách po čtvrt století ovládli vedle guvernérského postu i tamní státní parlament, oznámili, že chtějí zpřísnit zákon tak, aby byla u všech zájemců o zbraň kontrolována totožnost a bezúhonnost.
Není to drakonické, spíše rozumné opatření. Prizmatem kulturní války však už nejde o možný kompromis, ale o věc principu. Několik okrsků a měst ve Virginii vyhlásilo, že se stanou takzvanými "chráněnými" místy, kde se případnou novou legislativou řídit nebudou.
Od ratifikace druhého dodatku v roce 1791 urazila Amerika dlouhou cestu. Ze zbraně, jako samozřejmé výbavy venkovské domácnosti, se stal pro velkou část tamní společnosti zástupný totem. Jedni kolem tančí, druzí ho chtějí spálit a prach zakopat.
V Česku ještě můžeme zabrzdit. Reflexe tragédie v Ostravě ale ukazuje, že mnozí se spíše snaží co nejrychleji cestovat v čase. Američany dohnat a předehnat? V tomhle případě určitě ne. Jen bychom si koledovali o více "stříleček" - o další "shooting", jak v USA už běžně říkají.
