Božíhodové hodování bylo nahrazeno zahradním barbecue a televizní repríza některé z bondovek přímým přenosem ze zápasu z Frankfurtu. Roli Santa Clause měl v očích dětí i dospělých převzít nejspíše kapitán David Beckham.
I reflexe fotbalového víkendu se mohla docela dobře podobat té tradiční povánoční: Santa Claus nepřinesl dárky úplně podle očekávání, drama v televizi odkrylo příliš brzy jedinou zápletku a diváci se pak už nemohli dočkat konce. Ze zahradního hodování zbylo v pondělní mysli sousto výčitek z nezdravého přejídání a v ústech chuť polepšovny z přemíry alkoholu.
Ostrovní experti svedli slabý výkon anglické jedenáctky na chybnou taktiku švédského trenéra Erikssona a nejvíce ze všeho mu vyčetli, že stáhl z hrotu útoku Mika Owena. Hráči pak zdůvodnili mátoživý pohyb a nepřesné přihrávky velkým vedrem. Funkcionáři FIFA jim navíc během zápasu bránili, aby se vyprahlí k hranici vyčerpání mohli u postranní čáry napít. Někteří shodili během zápasu přes čtyři kilogramy.
S poměrně snadnou identifikací viníků (nekompetentní Švéd na trenérské lavičce a anonymní bezcitové FIFA u postranní čáry) se tak už v pondělí dostavila katarze, která anglické veřejnosti umožní, aby se všem podobným rituálům oddala rychle znovu. Nejpozději už při čtvrtečním zápase anglické jedenáctky s týmem Trinidadu a Tobaga.
Jahodová pole navždy (pod igelitem)?
Nejdříve to zaznamenali angličtí krajinotvůrci, zakrátko se z téhle záležitosti stal předmět vážné politické debaty. Nepříjemné obavy a to nejhorší tušení potvrdil při svém nedávném letu z Edinburghu do Londýna známý moderátor a nedělní sloupkař Jeremy Clarke: Stále větší rozlohu polí na britském venkově hyzdí polyetylénové plachty.
Postupně vymírající komunita ostrovních farmářů přišla totiž na to, že igelit na poli osázeném jahodami prodlouží období jejich sklizně z obvyklých šesti týdnů až na šest měsíců. A při relativně nízkých nákladech na sběrače z východní Evropy se stal z nové odrůdy "plastikových" jahod výhodný artikl supermarketů.
Pravda, jahody z anglických plastikových polí působí na pohled poněkud nedomrle. Jsou pobledlé a některé z nich mají daleko do oblých, geometricky přesných tvarů konkurence ze Španělska, Izraele nebo z Kalifornie. Ovšem rychlost, s jakou se dostanou z řádků do obchodů, je zárukou svěžesti a téměř nedostižitelné chuťové rozmanitosti. A zákazník to umí ocenit.
Při poslední návštěvě v supermarketu vedly jahody z anglického hrabství Hertfordshire nad importem z Kalifornie 2.38 : 0.99 v ceně za stejné, čtyřsetgramové balení.
"Made in Prague" Rock'n'Roll
Londýnskou divadelní scénou se valí rock'n'roll, tentokrát však nejde, jak byste si snad mohli myslet, o muzikálové nastudování příběhu některé z hvězd britského rocku.
Snad vůbec nejlepší světový dramatik současnosti Thomas Stoppard, rodák ze Zlína, jehož rodiče odešli před druhou světovou válkou do Británie, převedl na divadelní prkna příběh české rockové skupiny Plastic People of the Universe.
Jak známo, šikanování a policejní pronásledování jejích členů v polovině sedmdesátých let vedlo ke vzniku Charty 77 a k postupné profilaci Václava Havla jako nepolitického politika.
Stoppardův tvůrčí počin je z mnoha důvodů odvážný - například proto, že přenesení poměrů československé společnosti z poloviny sedmdesátých let minulého století do divadelní zkratky vyžaduje detailní znalost prostředí. Stoppard má ovšem výhodu dlouhodobého, důvěrného a zřejmě i vzájemně se obohacujícího vztahu přímo s Václavem Havlem.
Uvedení každé Stoppardovy hry v Londýně je velkou událostí, nicméně "Rock'n'Roll" vyžaduje zřejmě přece jen jistou dávku osvěty, a tak Stoppard pozval ke společné debatě o fenoménu Plastic People hudebníka Briana Ena a také recenzenta nedělníku Sunday Times Marka Edwardse.
Eno soudí, že originalita Plastic People spočívá v tom, jak se pokoušeli propojit inspirující vliv americké skupiny Velvet Underground a Franka Zappy. V evropském kontextu byli podle Edwardse nejblíže německým skupinám progresivního rocku z počátku sedmdesátých let.
Edwards pak hledá pro své čtenáře (a Stoppardovo publikum) paralelu mezi Plastic People a Sex Pistols. "Obě kapely měly ve své době zakázáno hrát. Nicméně občasné potyčky, které zažili členové Pistols, nelze v žádném případě srovnat s rozsáhlými akcemi policie, jež měly překazit jakýkoliv pokus Plastic People vystoupit živě," píše Edwards.
O dva odstavce dál cituje Stopparda, který říká: "Nejsem si zcela jist, nakolik vlastně (Plastic People) vadili těm úplně nahoře. Myslím, že především štvali policajty."
Sám Stoppard přichází během debaty se zajímavým postřehem a analýzou toho, proč Havlův protest proti zatčení Plastic People získal před třiceti lety - alespoň v okruhu Havlových známých a přátel - takovou podporu. Politický význam Plastic People prý spočíval poněkud paradoxně právě v tom, že jejich písničky neměly žádný politický podtext.#reklama
"Pronásledování rockových hudebníků bylo najednou mnohem významnější událostí, než když zavřeli známého vědce či akademika, říká Stoppard. "Bylo to proto, že vědci, hudebník či esejista se aktivně stavěli proti režimu, zatímco hudebníci šli (těm nahoře) jenom na nervy. Havel pochopil, že může-li stát člověka zavřít do vězení jen a jen proto, že se mu znelíbí, je v tom cosi velmi nebezpečného."
Ivan Kytka; [email protected]
