Pohled na "komínky", které před dvěma roky znázorňovaly výsledky sněmovních voleb, způsobil mnohým šok. Poprvé od roku 1992 měl druhý na pásce méně než polovinu toho, co bral vítěz.
Bylo jasné, že vládu bez Andreje Babiše nepůjde sestavit. Přesto se většina demokratických stran rozhodla pro bojkot "exkomunisty a estébáka ve střetu zájmů", který měl na krku trestní oznámení. Vyšší princip mravní (a předvolební sliby) nedával decimovaným demokratům moc jiných možností.
Předsedové ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN i pirátů se ale utěšovali, že když donutí Babiše spřáhnout se s KSČM a SPD, lidé procitnou a řeknou si: Ten člověk je opravdu nevolitelný!
Reálný výsledek spanilé izolace? Babiš je nadále bez problémů na svých 30 procentech, oficiální koaliční partner ČSSD zmírá, neoficiální podpora od extremistů velmi dobře funguje, na Hradě sedí premiérův patron. A žádná z opozičních stran není schopna se vytáhnout alespoň na pětinovou podporu. Víc snad ani prohrát nešlo.
Těžké povolební přemítání, jestli je rozumné nechat Babišovi spadnout do klína všechnu moc nejprve v jednobarevné vládě a pak ve vládě, kde mu nikdo nedokáže čelit, má už svou odpověď. A to zamítavou.
Zbytečná vláda na leasing od extremistů
Když prezident před dvěma lety pověřil Babiše jednáním o sestavení nového kabinetu, partaje chtěly co nejlépe zúročit svůj volební zisk. Zároveň ale nevěděly, jak přesně bude reagovat nevypočitatelný šéf ANO. V ekonomii se takové situaci říká vězňovo dilema: vyplatí se kompromis, nebo je lepší co nejdéle stát za svým a riskovat úplnou prohru?
Všechny hráče sice překvapilo, s jak velkým náskokem Babiš vyhrál, ale snaha o pokračování koalice ANO, ČSSD, KDU-ČSL rozhodně nebyla hned zpočátku mrtvá. Ve hře byl i pokus o spolupráci ANO a ODS (přičemž část občanských demokratů navrhovala, aby tábor tradičních stran v takové soustavě posílili ještě lidovci).
Kdyby se Babiš s částí demokratů dohodl, jistě by za to všichni dost zaplatili. Porušovat předvolební sliby není bezbolestné. Ale kabinet, ve kterém by vedle Andreje Babiše měly dostatečně silné zastoupení i standardní demokratické strany (tedy ne jen ČSSD na ozdobu), mohl přinést také leccos pozitivního. Například marginalizaci extrému. Což je ostatně bod, kterým by demokraté mohli svou otočku celkem dobře a uvěřitelně obhajovat.
U zrodu vlády by tak nemuselo asistovat ostudné zdaňování církevních restitucí ani žádné další trapné úlitby. SPD, KSČM a ANO by se neskamarádily, protože extrém by nezískal místopředsednictví sněmovny pro Tomia Okamuru a možná ani pro Vojtěcha Filipa ne. Neřešili bychom, jak mohou být předsedy důležitých sněmovních výborů expert na dopravní nehody z roku '68 Stanislav Grospič či odborník na mikrovlnky Radek Koten. Nezávislost médií veřejné služby by v radách a výborech nehlídali konspirátoři.
Protože ale žádná ze stran nechtěla ustoupit, měly by podle pravidel vězňova dilematu za neochotu ke spolupráci zaplatit všichni výrazně více, než kdyby kooperovali. Demokraté bezmocí v opozici, Babiš nevábnou koalicí.
Poučky ale neplatí vždy a všude, takže výsledek je o dost jiný. Babiš - soudě dle stabilních preferencí - v očích veřejnosti obstál. Dokázal ČSSD přemluvit, aby mu dělala fíkový list, takže se alespoň oficiálně vyhnul otevřené spolupráci s SPD, a opozice vůbec ničeho nedocílila. Babiš bral vše, opozici zůstaly prázdné ruce.
Je třeba přiznat, že případná koalice Babiše s demokraty by nejspíš dlouho nevydržela. Rozpadla by se pravděpodobně nejpozději s kauzou premiérova syna, který porůznu nedobrovolně výletničil po okupovaném Krymu.
Ale mohla dobře posloužit. Leč demokraté v šoku z volební porážky připustili, aby se vyjednávání o vládě a o obsazení sněmovních orgánů vedla odděleně, takže následně tahali za kraťoučký konec v obou případech. Kdyby hned na počátku sebrali odvahu s Babišem jednat, KSČM a SPD by vysoké posty v dolní komoře parlamentu neobsadily.
Možná úplně jinak by vypadala i prezidentská volba. Jiřímu Drahošovi se sice povedl husarský kousek, když v prvním kole získal i 300 tisíc voličů ANO. Jeho naděje ale prakticky skončila v okamžiku, kdy Babiš deklaroval jasnou podporu Zemanovi, aby od něj získal další pokus o sestavení vlády. Kdyby byl ale Babiš s pomocí demokratů získal většinu ve sněmovně už dříve, nebyl by Zemana potřeboval.
Všechno jsou to samozřejmě jen kdyby. Jisté ovšem je, že naprosté vyklizení prostoru demokratům v ničem nepomohlo.
Babiš bez alternativy
Babiš si dál drží svou voličskou podporu, vachrlatý fíkový list ČSSD stále nechce spadnout a odhalit reálný premiérsko-prezidentský systém vlády. Zeman byl zvolen na druhé období a může si už dělat, co chce. Téměř s jistotou tak lze říci, že i další dva roky budou podobně neradostné jako ty dosavadní. Spojenectví ANO, SPD a KSČM ostatně nic moc jiného ani neumožňuje.
A co hůř: k vítězství dnes mají demokraté snad ještě dál než v předvečer voleb roku 2017. Nemělo by přitom být nic snazšího než vyrůst v opozici proti programově nijakému a amorálnímu premiérovi, na kterého padají kostlivci prakticky z každé skříně, kterou otevře.
Předseda ODS Petr Fiala sice nepřestává doufat, že se stane premiérem, jeho strana ale stále nedosáhla ani na polovinu podpory, z jaké se těší ANO. A ostatní si vedou ještě podstatně hůř. TOP 09 a STAN, které už dávno měly fúzovat, se mezi sebou nepřestávají hádat. V čemž jim zdatně sekundují lidovci, kteří nepochybují, že do voleb by rozhodně měli jít samostatně.
Andreji Babišovi tak stačí jediné: od plic se smát.
Čtyři, nebo osm let stagnace?
Období, kdy v Česku na čas zemřela politika, už jsme za těch 30 let párkrát zažili. Opoziční smlouva. Různé úřednické kabinety (včetně toho posledního Rusnokova bez důvěry). Polomrtvá Nečasova vláda. V jednom je ale současnost unikátní. Aktuální vítěz nezískal ani 30 procent hlasů, a přesto dosáhl na všechno, po čem toužil. Jeho předchůdcům na to přitom jindy nestačily ani citelně vyšší volební zisky.
Otřesená opozice zamítla pokus vstoupit do nevábné vlády v nějaké slušné síle (ČSSD+KDU-ČSL či ODS+KDU-ČSL) a zachránit, co se dá: uhájit alespoň sněmovní posty bez extremistů, slušnou zahraniční politiku, nezávislou policii a justici, nezávislá média veřejné služby a možná i Babiše přesvědčit k nasazení vládního prezidentského kandidáta.
Voliči její rozhodnutí pro "vyšší princip mravní" ale evidentně příliš neoceňují a dál zůstávají věrni pragmatickému ANO. Jedno třicetiprocentní hnutí tak dál drží prakticky veškerou moc ve svých rukou. A protože ANO je fakticky politickým vehiklem jediného člověka, je koncentrace této ničím nevyvažované moci pro demokratický právní řád ještě nebezpečnější.
To nejhorší nakonec: polovina volebního období je pryč a my zatím stále směřujeme k repetici.
Čtyři roky stagnace tato země nepochybně dokáže přežít (byť to je za časů hospodářského růstu obrovská škoda). Pokud by ale politická scéna nebyla schopna vygenerovat reformní koalici ani potom, bylo by to pro Česko už dost devastující. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že bohužel i bude.
