Josef Greš Josef Greš | Názory
28. 11. 2021 11:00

Ženatý biskup, který v hospodě uměl zastavit čas

Lidé se v neděli v Praze rozloučili s Janem Konzalem, bývalým ženatým biskupem tzv. podzemní katolické církve z dob komunismu. Byl vnímavým duchovním, jenž nikdy nezahořkl, třebaže se na něm kromě totalitního režimu provinil i Vatikán.
Jan Konzal (5. května 1935 - 16. listopadu 2021)
Jan Konzal (5. května 1935 - 16. listopadu 2021) | Foto: Pavel Hroch

Může se zdát nepříhodné vzpomínat v den pohřbu i na jiného, než je zemřelý. Někdy ale právě kouzlo inverze a kontrastu pomáhá nasvítit, jak výjimečné parametry měla zdánlivá všednost člověka, kterého blízcí právě vyprovázejí. Jako když hůl ve starobylých hodinách prozradí polohu slunce tím, že vrhne stín.

Dva přátelé, dva názoroví odpůrci, dva biskupové. Dva stateční muži, dvě osobnosti české katolické církve, dvě zcela odlišné kariéry. Tu první uzavřelo po letech života v paláci na Hradčanském náměstí velkolepé rekviem ve svatovítské katedrále. Tu druhou - dalo by se říci "sídlištní" - dnes pozdě odpoledne završí prosté rozloučení v snad nejcivilnějším pražském svatostánku. V dejvickém kostele svatého Vojtěcha, který roky sloužil jako společenský a přednáškový sál. Kardinál Miloslav Vlk a za komunismu tajně vysvěcený biskup Jan Konzal.

Číše a půllitr

Je to jen drobná textová vitráž, obraz složený z několika málo vzpomínek, které autorovi tohoto textu vydala paměť bezprostředně poté, co se o odchodu Jana Konzala dozvěděl. Snad ty střípky přesto dokáží vykreslit pozoruhodné kontury zemřelého.

Obraz první. Advent na konci devadesátek, dvůr Strahovského kláštera. Sněží, vlhko zalézá za nehty. Mezi ambity voní koření z horkého vína v kalíšcích, které zahřívají dlaně. Pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk pozval novináře na předvánoční číši. Purpurový lem na jeho klerice svítí do soumraku. Jako hostitel je šarmantní a pozorný. Vypráví historky z vatikánského zákulisí, občas se na něco zeptá. A pak už jej sekretář upozorňuje, že čas se nachýlil a další povinnosti čekají.

Obraz druhý. Hospoda na Starém Městě pražském. Devadesátky už se chýlí ke konci, před vchodem ale ještě pořád straší podchodné lešení. Uvnitř cinkají půllitry, možná ještě pamatují fízly, co sem chodili z nedaleké Bartolomějské. Cigaretový kouř čpí z otevřených oken až na ulici. U jednoho ze stále ještě umakartových stolů už čeká prošedivělý obrýlený chlap. Staromódní polokošile neurčité, snad béžové barvy a široké obroučky (tehdy z módy asi jako dnes tlačítkový mobil). A za nimi oči. Nezapomenutelné. Vnímavé, veselé, dobrotivé. Jakou vlastně měly barvu? V paměti zůstal jen ten výraz.

Biskup a jedna ze stěžejních postav komunisty tvrdě pronásledované skryté církve vypadá jako dělník, který si po práci skočil na jedno. Vzpomínky na detaily překryl čas, ne tak dojem, že kdokoli zrovna sedí na protější židli, je pro Jana Konzala v tu chvíli nejdůležitějším člověkem na světě. Pozorně poslouchá, nenucený zaujatě vypráví. Osobní je natolik, až to bere dech. Hodinky nesledujeme ani jeden, čas přestal existovat.

Zdánlivě nesouměřitelné osudy a životní role dvou duchovních. Obřadná klerika vedle zašedlé košile. Číše vína při zdvořilém rozhovoru v tichu kláštera vedle půllitru piva v hlučné hospodě. Přesto si ti dva byli odhodláním sloužit kdysi navlas podobní.

U stolu s člověkem udělají věci

Ačkoli první vystudoval teologii za komunismu oficiálně a druhý tajně - a podobné to bylo i s jejich svěcením -, sešli se nakonec oba během normalizace v ilegalitě. Budoucí kardinál se musel živit jako nádeník umýváním pražských výloh, biskup Jan se léta převlékal do montérek v pražských fabrikách. Lidem se oba věnovali po večerech a o víkendech.

Jen ten druhý ještě o něco skrytěji. V obavách z komunistických snah o likvidaci církve se část duchovních stáhla do katakomb a s tichým souhlasem tehdejšího papeže začala ke kněžské i biskupské službě tajně připravovat a světit také ženaté muže, protože tak rostla naděje, že uniknou pozornosti politické policie. Jedním z takových se nakonec stal i Jan Konzal.

Sám přitom tak úplně nevěřil, že záměr vyjde. "Říkal jsem si, to nedopadne dobře, uhraju možná dva roky, než skončím jako Coufal," vzpomínal v knize rozhovorů Zpověď tajného biskupa s odkazem na podzemního kněze, kterého umučili estébáci. Ostatně měl už tou dobou za sebou tři roky politického kriminálu.

Nakonec se dočkal svobody ve zdraví. Stejně jako Miloslav Vlk, který záhy po listopadu vyměnil okenní stěrku za biskupskou berlu a doufal, že nyní už budou moci oba vykonávat své povolání oficiálně. Coby budějovický biskup začal brzy zvát okruh "skrytých" kolem Jana Konzala ke spolupráci a doufal, že se je podaří nějak začlenit do běžných struktur.

Z ústředí ovšem místo souhlasu dorazila stopka. Třebaže v Římě seděl polský pontifik, který měl s komunistickými metodami a nutností dělat mnoho věcí ve skrytu vlastní zkušenost, zpochybňoval vatikánský byrokratický aparát platnost mimořádných svěcení u ženatých duchovních. Záhy otočil i do té doby maximálně vstřícný Miloslav Vlk. Poté, co pokročil v církevní kariéře, přestěhoval se do Prahy a k arcibiskupskému palliu dostal i kardinálský klobouk, začal popírat i kroky, které v Českých Budějovicích sám inicioval.

Jana Konzala to nikdy nepřestalo mrzet, přesto o sobě oba muži dál mluvili jako o přátelích a soukromě se dál navštěvovali. Jen jejich praxe se čím dál diametrálněji lišila. Jeden napínal síly v církevní diplomacii, mnoho energie vkládal do budování institucí (zejména charity a církevního školství) a usiloval o nápravu majetkových křivd. Druhý psal, přednášel, nabízel duchovní rozhovory, snažil se porozumět potřebám lidí, s kterými se potkával. A v panelákovém bytě na jednom z pražských sídlišť spolu se svou ženou promýšlel, co si od něj proměnlivá doba jako od duchovního žádá.

Když se jej lidé ptávali na neshody s někdejším souputníkem Vlkem, komentoval je někdy obrazem z raných dějin církve. "Po vydání Ediktu milánského, když dříve pronásledovaní biskupové mohli vyjít ze svých úkrytů a stali se státními úředníky, je císař sezval k tabuli. Byli jako ve snách - do včerejška platili za psance a teď sedí navonění kolem stolu. Jeden z nich, Eusebius Cesarejský, pak napsal: Jak mohli být tak hloupí, vždyť v těch úkrytech je stále ještě dobře, ale za tímto stolem udělají s člověkem všechno možné."

Dva úctyhodní lidé, dva úhly pohledu na biskupskou službu, dvě tváře jedné církve.

Neuměli jsme to zvládnout

Nestává se často, aby biskupské kolegy dělila zkušenost s dětmi. U celibátníka a ženatého to snad čekat lze. Přesto má i tenhle rozdíl v případě obou mužů, o nichž je řeč, specifický rozměr.

Obraz třetí. Slunečné nedělní dopoledne, kardinál přijel navštívit středočeské okresní město. Jako jinde, vítá jej i zde skupinka dětí. Holčičky jsou nastrojené v šatech, některé s kloboučky. Každá dostane pohlazení, podepsanou fotografii a nejkurážnější si odnáší i vyžádané selfíčko se známou tváří.

Obraz čtvrtý. Podzimní večer s čajem a knihou. Jan Konzal v ní odpovídá na otázky novináři Bobu Fliedrovi. Místy s až bolestnou otevřeností. Přiznává, že děti nemá, protože je mít nemůže. A pak to přijde.

V roce 1975 jsme dostali po dlouhých tahanicích - žádný nechtěl dát dítě do rodiny "náboženského fanatika" - do adopce cikánku, které bylo čtrnáct, i když říkali, že jí je devět. Po roce jsme to museli vzdát. Ta konstelace byla nešťastná. Snažil jsem se být hodný, uvědomoval jsem si, že holka je od dětství v dětském domově. Pořád jsem se s ní učil, takže ty čtyřky nakonec měla. Říkal jsem si, že potřebuje dostat, co jí dosud nikdo nedal, ale bylo už pozdě. Myslel jsem, že chodí do školy, ale navštěvovala veřejný dům ve vedlejší vesnici. Vysvětloval jsem jí, že takhle to nejde, a ona tenkrát strašně stála o to u nás zůstat, takže asi týden dělala dobrotu. Když pak zase nepřišla domů, šel jsem najisto a našel ji tam. Neuměli jsme to zvládnout. Po poradě s odborníky jsem jí našel domov v Kašperkách, kde žily s pěstouny děti posbírané z dětských domovů. Tak skončil náš pokus o adopci.

Na konci bylo slovo

Obraz poslední. Nevlídný březnový den na sklonku devadesátek, centrum Prahy. Evangelický kostel u Martina ve zdi je nabitý tak, že později příchozím nezbude než postávat ve dveřích. Uvnitř Jan Konzal vyprovází na poslední cestu horolezce, kterému do třicítky ještě pořád chyběl nějaký ten rok. Ženatého katolického biskupa o to poprosila čerstvá evangelická vdova. Na oddacím listě jí ještě nestihl zaschnout inkoust, když dávala tisknout parte. Teď chce, aby promluvil "někdo, kdo nebude pindat".

Janova řeč zní do pozorného ticha: Člověk, který v uspěchané době - v níž má málokdo z nás někdy na něco čas - dokáže přitáhnout v jednu chvíli na jedno místo mnoho lidí z různých koutů země, různého věku a různých pohledů na svět - mezi nimi zůstává, i když tu už není. Stojí-li mnohým za to, aby mu věnovali, čeho se jim zoufale nedostává, i když zemřel, není mrtev.

Od těch slov uplynulo skoro čtvrt století. Zůstala mi v paměti. Dnes se je jejich autorovi hodí připomenout.

Václav Konzal: Akce K - Lidové milice obsazují kláštery (pamětnická výpověď staršího bratra Jana Konzala)

Video: Paměť národa
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy