reklama
 
 

Rozhovor: Umanutý kominík řeči Ivan Wernisch

9. 11. 2012 18:02
Ivan Wernisch Ivan Wernisch | Foto: ČTK
S básnikem, který letos oslavil sedmdesátiny, si povídal publicista Karel Hvížďala

Kdo je Ivan Wernisch? zeptal se publicista Karel Hvížďala svého přítele Ivana Wernische nedlouho poté, co mu ministerstvo kultury udělilo letos státní cenu za literaturu. „Mrzutej, vzteklej dědek, divnej člověk, strašidelná zrůda… Nevím, co bych ještě odpověděl: proč mě zaskakuješ takovouhle otázkou?, odpověděl dotázaný.

Abych tě nemusel představovat sám: Jsou lidé, kteří poezii nečtou. Tak mi alespoň odpověz na otázku: Kdybys měl vyplnit rubriku povolání, co bys tam napsal?

Ty chceš, abych se přiznal, abych řekl, že jsem básník, viď? Chceš, abych vyřkl to slovo. Dobrá, jsem básník, kromě jiného, ale jak jsem k tomu přišel, to bych taky rád věděl. Kdysi jsem chtěl být malíř, hodlal jsem se při nejbližší příležitosti odstěhovat do Paříže, a jak se při přípravách na tu Paříž stalo, že jsem začal psát verše, si už nepamatuju.

Proč máš strach ze slova básník: vždyť je to dnes počestné řemeslo, dokonce nikoho nesvádí k očividným nekalostem, na rozdíl od jiných povolání...

V prostředí, v němž jsem vyrůstal, bylo slovo básník synonymem slova lhář. Za slovem básník následoval zpravidla pohlavek. A já byl hodně lhavé dítě.

Kdy jsi začal psát?

Asi ve čtrnácti letech, možná mně bylo ještě míň.

Text s názvem Studené ticho v tvé poslední sbírce Nikam má vročení 1952 a byl údajně napsán ve Vyšším Brodě. To ti bylo deset let. To je mystifikace?

Ivan Wernisch

Narodil se 18. června 1942 v Praze. Absolvoval Vyšší průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech, maturoval v roce 1959. Pracoval jako redaktor, v době vládnoucí nenormality po roce 1968 jako betonář, reklamní agent, tesař, kulisák, uklizeč na petřínské hvězdárně, na stavbě metra a jako noční hlídač v pražské Loretě. V letech 1990 až 1999 byl redaktorem Literárních novin. Dnes je zaměstnán v antikvariátu Ztichlá klika. Jeho prvotina vyšla v roce 1961. Od té doby vydal pětadvacet básnických sbírek a řadu antologií. Patří mezi nejčtenější a nejpřekládanější české básníky. Sám překládá a příležitostně se věnuje kolážím.

Částečně je. Všechny texty, pod kterými jsou tahleta dávná vročení, jsou vylepšené. Své nejjuvenilnější juvenilie jsem před nedávnem přepsal. I když 1952, to se mi nezdá: spíš tam mělo být 1957. Jde o překlep. Jak jsem řekl: s psaním jsem začal ve čtrnácti letech.

A ten moment, či ten podnět, proč jsi začal psát, si pamatuješ?

Začal jsem rýmovanými verši á la špatný Seifert. Posedl mě poťouchlý démon a dělal si ze mě srandu. Jedna z těch básní byla o Praze na podzim. Dva verše si dodnes pamatuji: "Polední slunce rozhodilo po pražských střechách trochu zlata, / já říkal tiše Stověžatá." Nekomentuj to, prosím tě.

Ty jsi k sedmdesátinám dostal 25. října 2012 státní cenu za literaturu. Co ti blesklo hlavou, když ti to zavolali?

Užasnul jsem. Bylo mi známo, že mě rok co rok právě na tuhletu cenu někdo nominuje, ale proto, že se to takhle opakovalo téměř pravidelně, jsem nabyl jistoty, že ji nikdy nedostanu. Jedna porota za druhou mě vylučovaly a já byl spokojen: takhle to má být, tak je to v pořádku. A teď, teď mám štempl na čele a kamarádi si ze mě dělají legraci.

Když jsem se to já dozvěděl, měl jsem nejprve radost, ale po chvíli jsem si říkal: Není to svým způsobem zrada na sobě, že ty, který jsi vydržel celý minulý režim vzdorovat, do ničeho ses s vládnoucí nenormalitou nezapletl, najednou přijmeš cenu od státu, o kterém si nemyslíš nic dobrého a jehož ministryně kultury je zcela nekompetentní?

Máš pravdu, je to prekérní situace. Ale na tu paní ministryni bychom měli být hodnější, je to fešná a příjemná dáma.

On je to paradox nejen pro tebe, ale i od toho státu, že oceňuje právě tebe: kdyby si politici přečetli tvé poslední knížky Nikam a Quodlibet aneb Jak se komu co líbí, asi by s udělením ceny právě tobě mohli mít problém, nemyslíš?

A ještě spíš, kdyby si přečetli sbírku próz Kominické lodě. Kdybych tu cenu nedostal "s přihlédnutím k celoživotnímu dílu", ale jen za Kominické lodě, tak bych si řekl, že svět se mění k lepšímu.

Teď abych se zpytoval: něco se mnou asi není v pořádku. Řekl jsem, že kamarádi se mi posmívají, ale ono je to ještě horší: už jsem dostal i vynadáno, že jsem zaprodanec, prorežimní krysa a tak podobně. Vím, že vykrucování by bylo marné, přiznávám tedy rovnou: přišel za mnou úlisně se usmívající stát, podstrčil mi peníze a já je vzal, nechal jsem se zkorumpovat.

Jistě, 300 000 korun ti pomůže chvíli bezstarostněji psát. Ale přesto je symptomatické, že se o tu cenu, která je tu nejvyšší, a tudíž nejprestižnější, zajímalo tak málo novinářů a kulturních rubrik: na tiskové konferenci po udílení prý bylo jen pět novinářů, napsal Josef Chuchma v MFD...

Pět novinářů je málo? Mně se zdá, že jich bylo až dost. Vždyť při tom udílení cen netekla krev, nikoho tam nezatýkali, ani tam nikdo nepřišel odložit dítě.

Když se vrátím k tvým knihám, možná by se dalo říci, že obě zmíněné jsou o periférii: Nikam by se mohla jmenovat Odnikud nikam, houmlesácké obrázky a v druhé knize vybíráš z novočeské literatury neznámá a zapomenutá dílka od prvopočátků, tedy od roku 1792 až do roku 1948, tedy rovněž z literární periferie...

Máš pravdu, vždycky mě zajímalo to, co je vytěsňované, vystrkané na okraj či za okraj - periferie mi připadá zajímavější, malebnější, periferní literatura je živější.

Taky se říká, že vše nové přichází vždy z periferie, protože střed je příliš oslněn sám sebou.

Periferie se dotýká něčeho, co už neznáme, na co není vidět při pohledu z centra. Periferie není jen živější, je také tajemná. Ale tady už začínám nějak moc mudrovat, ne? Mně mudrování nejde a čím víc mi nejde, tím víc se mi protiví.

Zastavil bych se u tvé poslední básnické sbírky: vždycky se snažíš o to, aby každá tvá sbírka byla jiná, i když na první pohled obě tvé poslední sbírky Kominické lodě o Nikam jsou podobně snové a představují Quodlibet: směsku... Čím se, podle tebe, liší?

Teď jsem si všiml, že se o mně říká, že stále zkouším něco nového. Ale ještě nedávno si jedna známá recenzentka postěžovala, že se stále jen opakuji, že chodím jen po vyšlapaných cestičkách, že nijak neriskuji, a napsala to tak sugestivně, že jsem si připadal jak stojatá voda, že jsem sám cítil, jak zahnívám.

Pravda bude to i ono. Já bych řekl, že dělám pořád to samé a snažím se, aby mi z toho vyšlo pokaždé něco jiného.

To houmlesáctví je v obou sbírkách, jsou velice obrazové, hrabalovské...

To "houmlesáctví" je mé dávné trauma. Nebylo mi ani čtrnáct, když mě vystrčili z domova, a od té doby se mi houpe země pod nohama. Mátožím se mezi lidmi. Žádná cesta nevede zpátky do dětství. Jsem jak zatoulaný štěně. Přimotal jsem se kdysi i mezi galerku a našel si tam pár přátel. To byli učitelé! Učil jsem se od nich, jak si komplikovat život. Vím taky o několika skvělých fíglech. Dokážeš odemknout zámek igelitovým pytlíkem?

Ne. Ty ano?

Já taky ne.

A nepromítá se do tvého psaní i zchátralý obraz celé naší společnosti a státu, v kterém žijeme?

Možná jenom jako chmurná, šílená stafáž.

To ale možná mají v každé době všichni opravdoví umělci: snad právě jen z takovýchto ran vytryskává přesvědčivé  umění...

Stále mám pocit, že nikam nepatřím, nikdy jsem nikam nepatřil a asi už nikdy patřit nebudu. A je mi mě líto, skoro bych nad sebou plakal.

Ale zároveň ten stát, který se k umělcům chová tak přezíravě, tuší, co jsi a snaží si tě přivlastnit... Chce se tebou krášlit!

Zde je možno parafrázovat F. X. Šaldu: Byl bych jako překrásné paví pero v olysalé zadnici starého bezkarakterního ptáka. Hláskuji: bez-ka-rak-ter-ní-ho. Takový pták jako by byl ještě horší než bezcharakterní.

Vrátím se zpět: Ptal jsem se, čím se tvé poslední dvě sbírky liší. Není ta léčba močí v poslední sbírce už trošku dál, není brutálnější... Ty se stále snažíš něčím překvapovat, kde jsou meze, za které bys nikdy nešel?

Je to o člověku, který, když nemůže řešit své zásadní problémy, upne se na problém zástupný. Je to taková čínská léčba - je ti trudno, vem kladivo a uhoď se do palce u nohy, hned přijdeš na jiné myšlenky.

Jsou nějaké hranice, za které bys při psaní nikdy nešel?

Přitahují mě tabuizovaná témata. Básnit se dá o všem. Já bych nikdy nepsal angažovanou, politizující nebo přímo politickou poezii, ale vím, že i tu je možno dělat slušně, Viz Bertolt Brecht, nebo někteří američtí básníci, ale pro mě je tady hranice, za kterou bych nešel. A taky jsem nikdy nedokázal psát na objednávku, ať už byla jakákoliv. A přitom je vlastně docela milé, když za mnou někdo přijde s prosbou, abych pro jeho starou, nemocnou a moc hodnou tetičku složil blahopřání k svátku.

To by mě nenapadlo...

To se mi stává často. A já bych takové prosbě rád vyhověl, mně se to z principu neoškliví, jenže toho nejsem schopen.

Ani verše na žudra vinných sklípků, jak psal Jan Skácel v době své zakázanosti za komunistů, bys nedokázal napsat?

Ne! Já bych na žudra klidně psal, kdyby to jen tak z ničeho nic na mě přišlo! Ale já a žudra, to k sobě nejde tak hezky jako žudra a Jan Skácel.

Jak stojí v tvé směsce, kde cituješ Jana Erazima Sojku, který v druhé půlce XIX. století napsal: Ach, k jednání nejsem zrozen: To snění je mnohem krásnější.

Ano, to je i můj případ.

Ještě bych se vrátil k tvé poslední sbírce: Ty jsi tak pořádný, že si schováváš i své první verše, z kterých v Nikam cituješ, nebo které jsi přepracoval? To bych do tebe nikdy neřekl... Zvlášť když hovoříš o tom, jak toho většinu vždycky vyhodíš...

Nemám skoro nic! Tyhle verše se zachovaly náhodou. V roce 1958, to jsem zrovna zkoušel, jaké by to bylo být surrealistou, jsem namlátil do stroje sbírku básní, pojmenoval ji Smaltovaná serenáda a odnesl ji své tehdejší učitelce ruštiny, protože jsem potřeboval být pochválen. Ta dobrá osoba, milovnice Stěpana Štipačeva, se vyděsila, sbírku zničila, a bylo to. Jenomže… po letech se ukázalo, že je ještě průklep, přinesla mi ho vdova po spolužákovi, na něhož jsem se už jen ztěží rozpomněl.

Ty texty byly dlouhé a děsivě blbé. Jenomže tu a tam čouhal verš, který mi bylo líto zahodit. Tak jsem to vzal a seškrtal asi tak na desetinu původní délky, přeházel, přepsal a vydal. Je to mystifikace? Je a není. Z části se přece jedná o výsledek mé juvenilní činnosti.

Proč ses vlastně k tomu vrátil?

Zachtělo se mi stát se aspoň na chvíli zase drzým blbounem, pro něhož není překážek. Ale nepodařilo se mi to. Vím o svých mezích. A kdo ví, že létat nelze, ten létat nebude. Abych to shrnul: tyhle stařecké juvenilie jsou jen další experiment, pro mě zajímavý, ale myslím, že právě jen pro mě.

Minule jsi mi řekl, že jsi v poslední době v poezii hodně upřímný, že se vracíš ke svým prvním sbírkám  Kam letí nebe z roku 1961 a Zimohrádku z roku 1965, které jsi dlouho nenáviděl. Mně se zdá, že ve sbírce Nikam jdeš ještě dál v té upřímnosti. Nebo se mýlím?

Nemýlíš se, promlouvám o sobě dost otevřeně, hodně toho na sebe vyžaluji. Nepíšu příběhy ze svého života, ale přiznávám se k pocitům a k myšlenkám, které mě zrovna nezdobí.

Je těžké kombinovat upřímnost s tajemstvím, které podle tebe musí mít každá poezie?

Tajemství přichází s poezií. Tajemství je ta poezie. Tajemství je poezie sama. Ale ještě se vrátím k té upřímnosti. Ta výše zmíněná ale nepojmenovaná recenzentka mi také vytkla, a to hned několikrát, že na sebe nic neprozrazuji, že se skrývám, že píšu snadno, jelikož to, co píšu, se mě vlastně jakoby netýká. Chtělo se mi volat: Boženo Správcová, cožpak nepoznáš, že si rozdírám srdce?

To je možná tím, že ona vystudovala informatiku a sama vše složitě komponuje, alespoň mně se  zdá, že se míjíte...

Já Boženě nic nevyčítám. Většinou se nemýlí, proč by se mýlila zrovna v mém případě? Problém je ve mně - naučil jsem se řemeslo a vyrábím solidní, tuctové kusy. Takhle to je - řemeslo versus poezie.

To je tvé velké téma..

To je i hlavní téma Zapomenutých básníků, a vlastně i Lepě svihlých tlů, antologie, kterou jsem sestavil z básní současných autorů.

To neznám: kdy a kde to vyšlo?

Lepě svihlí tlové se jmenuje básnický almanach, který vyšel roku 2002 v nakladatelství Petrov. Odborníky na poezii byl zatracen, protože a/ neposkytoval reprezentativní přehled českého básnění té doby, b/ vybral jsem do něj samé blbosti, to jest pouze to, co se mi líbilo.
 
Kominické lodě jsi sepsal za pár dní, jak dlouho jsi psal Nikam?

Prózu, Andělu, jsem napsal tak za týden a verše a dramolety vznikaly asi dva roky.

Co tě přivedlo k formě dramatu, kratičkých próz...

Vycházím zpravidla z nápadů, které by na víc nestačily, viz Klanění tří králů: Zvedne se opona, vystoupí tři králové, pokloní se, opona spadne. Jsou to blbosti, ale já blbnu rád. Hraju si.

Ty ze mě chceš vymámit nějaký plán, pátráš po mých záměrech, myslíš si, že směřuji odněkud někam, ale tak to není. Nic takového. Já píšu, jen když to na mě přijde. Nedělám si náčrty, nemám před sebou osnovu. A nikdy se do psaní nenutím. Ještě nikdy jsem se neposadil za stůl s tím, že vysedím báseň.

A ty dny, co nepracuješ v antikvariátu, co děláš?

Čtu si, hraju si s kocourem, lepím koláže, sedím v hospodě. Užívám si slunné stáří.

Co pro chlapa znamená poezie v sedmdesáti? Milan Kundera, pokud si dobře pamatuji, kdysi někde řekl, že poezie je jen pro mladíky a starý chlap má psát romány...

Nesouhlasím, dědkovská poezie je zvláštní, pro mě velmi přitažlivá kategorie. Přečti si třeba knížku F. X. Svobody Toulání po žloutnoucí stráni. Tak by se mohla jmenovat i antologie české dědkovské poezie, kterou bych rád ještě udělal. Třeba najdu nakladatele. S Martinem Reinerem by možná byla řeč. Už toho mám nasbíráno celkem dost - najdou se mezi tím i hodně divoké erotické verše.

Jo mimochodem - je ti známo, že teď někdy, předevčírem nebo včera, vyšla čtvrtá antologie Zapomenutých?

To nevím...

Já ji taky ještě nemám. Jmenuje se Živ jsem byl!

A o čem je tento čtvrtý díl?

Tak, o všem, najdeš tam třeba pojednání o rosomákovi, které je tak úžasné, až srdce usedá… Návod k nočnímu chytání motýlů, při němž se srdce třepotá, plavba po nočním jezeře, mezi pahorky, na kterých planou záhadné ohně, bloudění chodbami zakletého zámku… samá nádhera.

Nezáměrně napsaná...

Zčásti i záměrně. Ale poezie je nějak přítomna ve všem, to je pravda tak omletá, že na ni všichni pořád zapomínají. Vezmi namátkou jakýkoliv text, třeba novinový článek, a můžeš se vsadit, že tam něco najdu. Aspoň větu, která prozrazuje skrytého básníka.

S tímhle pracoval i Petr Kabeš, který nacházel věty typu: Nejlepší tapeta je mramor atd.

Petr měl na tyhle věci čuch. Škoda, že se nezabýval zapomenutými básníky. Zajímalo by mě, co by vybral on.

Nyní bych se vrátil k tvé poslední Směsce, která je vlastně třetím dílem: je to pokračování výborů Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu. Čím se Quodlibet aneb Jak se komu co líbí liší od předešlých dvou knih?

Je to zas o něco nezpůsobnější, neobvyklejší čtení. Já si svazek od svazku víc dovoluji, odvažuji se pokaždé o něco dál, hloub za hranice uznávané literatury, rozšiřuji své působiště o další "nepoetické" žánry, vyhledávám problematičtější autory.

Mě v této knize zaujala hned první autor a to, co o něm napsal pan J. Vondráček: "Melezínek všechny šmahem přemrštěně chválí, neboť mu stačí, že herci mluví česky a hrají česky. Ostatně on sám psal také své básně jen z lásky vlastenský, že miluje Čechy všecky." Tato vlastnost, zdá se,  u nás v nějaké modifikaci přežívá dodnes...

No jo, co je český, to je hezký! Tomu se dnes tleská všude ve světě. My nemáme zrovna Danta, ale máme svého Otokara Vopičku, tak budeme velebit Vopičku. Vychází to z traumatu malého národa, z komplexu, který bezpochyby máme.

Z toho si již dělal legraci Karel Havlíček Borovský. Je to možná i tím, že my tady máme Babičku od Boženy Němcové jako literární kánon, zatímco třeba Francouzi mají ve stejné době Madam Bavory od Gustava Flaubert. Naše Babička  je pohádka, francouzský román je realistický a krutý příběh ze života malého severního francouzského města...

No jo, Flaubert. Boženu Němcovou mám rád, ale Flaubert to není. Kdybychom měli jediného spisovatele Flaubertova formátu, mohli bychom si foukat. Takhle zůstáváme u truchlivých úvah o tom, zda literatura malého národa nutně musí býti malá.

Tvá směska je řádově ze 150 let a končíš těsně po druhé světové válce. Začátek je mravoučný a lyricky přeslazený s jemným humorem viz Žalost nad smrtí vrabce, Na Jetřicha, Vinše k novému roku nejjasnějšímu knížeti, Rozhovor s nemocnou kravičkou, 19. století je krasobolné Jaro ve své kráse - zraku jen rozhlédni se, Má milka byla vzorem žen... a postupně přechází ve lkaní nad chudobou a odchodem na bojiště a mezi to vkládáš verše z tingl-tanglů a hampejzů až po Červenou sedmu... Co tě vedlo k této skladbě?

Neměl jsem žádný extra úmysl, složilo se to samo. To máš jako obrázek v kaleidoskopu. Čím rozmanitější do něj nasypeš materiál, tím pozoruhodnější, překvapivější obrázky se ti ukážou. No, ale teď vážně: to se ví, že jsem musel taky kombinovat, zkoušet co k čemu pasuje. Ale hodně mi pomohla náhoda.

Jak dlouho ti taková práce na jedné antologii trvá, když má cirka 600 normostránek?

Já tyhle texty sbírám dobrých 45 let a už od začátku s úmyslem, že je vydám. Můj první výbor ze zapomenutých básníků vyšel někdy v sedmdesátých letech jako samizdat.

A jak tě to napadlo?

Přivedl mě k tomu Josef Palivec. Ten mi jako první ukázal, že zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní autoři také stojí za pozornost, že "jiná" historie české literatury je víc než jen zajímavá. Měl jsem hned na počátku dobrého učitele.

A milovníka skvělé švýcarské hruškovice, na kterou jsi k němu chodil, dodejme!

Ano, wiliamsku, kterou mu posílala rodina Stravinských.

Hovoříš o rodině skladatele Fjodoroviče Stravinského?

Ano, on byl s nimi příbuzný! Myslím s těmi, co žili ve Švýcarsku a psali se Strawinski. Ti mu občas poslali bedýnku wiliamsky. A ta mu chutnala, dodnes ho vidím! Pili jsme spolu a klábosili. Dva kamarádi. Mně bylo málo přes dvacet a jemu už něco přes osmdesát, ale skamarádili jsme se. Měl jsem štěstí. Ale měl se mnou postranní úmysly!

Jak to myslíš?

Byl to můj Mistr. Učil mě, ale tak, že jsem to dlouho ani nepostřehl. Chtěl ze mě něco vychovat.

Jako co?

Básníka řekl bych.

Tos měl sakra  štěstí na učitele...

Teď mě mrzí, že jsem si toho tenkrát moc nevážil. Byl jsem hroznej mizera, nevděčnej, necitlivej špalek.

On byl nejen výtečný básník, Seifert přeci napsal hned po zveřejnění jeho první knížky, že jeho básně jsou uhrančivě krásné. Byl rovněž překladatel z mnoha jazyků, druhý manžel Heleny Čapkové a Karlu Čapkovi pronajal zámeček Strž u Dobříše, kam za ním jezdil i Ferdinand Peroutka...

Ne, ne, ten zámek Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové propůjčil Václav Palivec, bratr Josefa Palivce. Josef Palivec byl z několika dětí, myslím z devíti, já jsem poznal jen jednu z jeho sester. Jejich tatínek byl panský kočí, asi výjimečný chlap, ale kočí, vzpomínám si, že se Josef jednou zmínil o tom, že "táta měl jednu nohu dřevěnou".

Mluvil s tebou někdy o Čapcích, když k nim měl tak blízko?

Mluvil o nich často a oba Čapky obdivoval. Nikdy nenechal dopustit na Karla. Když jsem naznačoval, že třeba Matka, nebo První parta mi nepřijdou dost dobré, durdil se. Vzpomínám si, jak jednou vytáhl školní sešitky hustě popsané drobounkým písmem. To byly výpisky z četby studentíka Karla Čapka. Pamatuji se, že tam byly pasáže z Euckena, Santayany a tak. Josef Palivec na ty sešitky ukázal a pravil: Dobře se podívej, co všechno musí člověk zapomenout, aby se stal Karlem Čapkem!

Palivcovými nejstálejšími kamarády ale byli básníci: Seifert, Halas, Holan, Hrubín… V té době se stýkal hlavně se Seifertem. S Holanem si psali.

A jak na ně vzpomínal?

Z toho, co říkal, mi vycházelo, že spolu hlavně chlastali, a to bohatýrsky. A měl je moc rád.

Naštěstí tomu alkoholu nepodlehl, jako třeba Hrubín...

Pil jenom někdy, jen s kamarády. Byl to rozumný, skromný a střídmý člověk, vytrénovaný z kriminálu - seděl za nacistů a po roce 1948 zase. Byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou v roce 1951 a dostal dvacet let. Byl představitelem všeho, co komunisty štvalo: diplomat, hrdina z odboje proti fašismu a navíc čestný člověk, takže byl pro komunisty nebezpečný. Po protestu českých spisovatelů adresovaných prezidentu Antonínu Zápotockému, který podepsalo 41 autorů, byl po osmi letech propuštěn.

A vzpomínal na kriminál?

Velmi často. Poznal tam hodně zajímavých lidí, což považoval za přínos. Snad jediní, kteří ho v base nebavili, byli Cikáni, protože pořád zpívali, což pro něj bylo nesnesitelné. Vzpomínal na jejich zpěv jako na zvlášť kruté zostření trestu. Jinak si z jeho vyprávění pamatuji jen málo. Jeho vzpomínky byly spíš žánrové studie: popisoval třeba vraha, který zabíjel pro potěšení.

Tys měl ale kromě Josefa Palivce ještě jednoho mentora, a to byl Josef Hiršal. Toho sis vybral sám, nebo jsi taky přišel až později, že se tě snažil vychovávat...

S Joskou jsme se našli u vína, kde jinde. A byl to spíš kamarád než učitel. To neznamená, že jsem od něj nic nepochytil, ale myslím, že označení učitel by ho ranilo. On sám jako by se pořád učil - byl zvědavý, zajímalo ho všecko, i to, co si který začínající autor myslí o psaní. A přitom byl neskutečně sečtělý a vzdělaný, měl úžasnou paměť, dovedl spatra recitovat dlouhé básně, což mě, který si zapamatuji nanejvýš rýmované čtyřverší, fascinovalo.

Jako Mistr se projevoval spíš formou hospodských průpovídek. Například: "Naše zábavy jsou vesměs exkluzívní."

Děláš, Ivane, někomu mentora? Vychovával sis někdy někoho nebo máš nějakého žáka?

Ne. Rozhodně ne vědomě. Ale možná, že jednou, až se nebudu moci bránit, na mě někdo začne vzpomínat jako na Starého Mistra.

Co bys chtěl, aby jednou, po tvé smrti, stálo o tobě v encyklopediích?

Stačilo by, kdyby se nějaká z mých básní objevila v antologii zapomenutých autorů. A mělo by to být vybráno podle mého vkusu. Škoda, že tomu předpokládanému budoucímu editorovi nebudu moci s výběrem pomáhat.

A kdybys mohl, co bys tam dal?

Možná něco z knížky, kterou píšu teď. Jenže, jak víš, já mám vždycky nejradši to, co právě dělám. Neříkám, že to považuji za nejlepší, ale já tím žiju. Ale jak vybrat nejlepší? Poznal bych, co to je? Vždyť já bych se nad sebou musel zamyslet a do toho se mi nějak nechce.

Rozhovor vznikl pro Literární noviny, na aktualne.cz vychází nezkrácená verze.

autoři: Libor Stejskal, stk | 9. 11. 2012 18:02

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama