Vstoupil platnost od 1. dubna, na rozdíl od některých zpráv v sobotním tisku (zvlášť mě pobavila ta, že PIN u platebních karet nahradí při placení v britských obchodech otisk rtů na příslušném detekčním zařízení) se však nejednalo o aprílový žert.

Zahrádkáři se s tím srovnávají jen těžce. Angličané normálně nestrkají do záležitostí svých sousedů nos, tentokrát se však objevily v novinách dokonce ještě před 1. dubnem stížnosti, proč by se právě na zahrádkách mělo šetřit vodou, když správce v sousedství kropí hřiště osmnáct hodin denně. Nikdo však - alespoň zatím - neremcal nad tím, že zákaz se má vztahovat i na mytí domovních oken.

Sucho v nádržích s pitnou vodu vrátilo do veřejné diskuse také otázku, zda by konečně vodárenské společnosti neměly dostat povolení instalovat konečným uživatelům vodoměry. Kdykoliv se některá z nich pokusila návrh prosadit, dostalo se jí informovaného poučení, ať si laskavě dá do pořádku nejdříve vodní řady. V některých případech z nich totiž prý unikne více než polovina vody dřív, než se dostane ke spotřebitelům.

Naléhavost polemiky nakonec zmírnila sama příroda. Suché a mrazivé proudění ze severu nahradil minulý týden vlhký a vlahý vzduch od Atlantiku. Aprílové sluníčko se střídá s vydatnými srážkami. Parky a veřejná prostranství pokryly v mžiku utkané koberce narcisů a už se zase skáče přes kaluže.

Kromě narcisů ohlašuje příchod jara také klasický závod osmiveslic mezi univerzitními týmy Oxfordu a Cambridge. Ten letošní 152. vyhráli podruhé za sebou oxfordští. Suverénně vedli už od mostu v Hammersmith, a tak se vlastně jediný vážný souboj odehrál mimo hladinu Temže, ještě před tím, než zazněl startovní výstřel.

K veslu oxfordské lodi měl totiž usednout vůbec poprvé v historii závodu Francouz, jistý Bastien Ripoll. Poněkud příznačně studuje v Oxfordu na vodohospodářské fakultě. Cambridge však kontrovala tím, že už před 150 lety měla v sestavě jistého Williama Henryho Waddlingtona. A ten se stal později dokonce francouzským premiérem.

Daily Telegraph, který spor zaznamenal, nechal tentokrát poněkud překvapivě stranou odvěkou řevnivost obou univerzitních měst. A dokonce i tradiční anglo-francouzské špičkování. Povzdechl si nad tím, kde že pak jsou časy z poloviny 19. století, kdy se úspěšný univerzitní veslař mohl stát také významným státníkem. Proč by přitom právě čas strávený v mládí u vesla neměl být dobrou politickou průpravou?

Britský premiér Tony Blair, který dal, jak známo, během oxfordských studií přednost před veslem elektrické kytaře, se vydal ve svém tažení proti islámskému terorismu až k protinožcům. Po několika dnech v Austrálii se zcela mimo zájem ostrovních médií zastavil v nejpočetnější muslimské zemi Indonésii.

Novináři se naopak nenechali ujít, když při pravidelných středečních poledních interpelacích nahradil Tonyho Blaira britský vicepremiér, bývalý lodní kuchař a odborář John Prescott.#reklama

Proslul tím, že se v jedné z volebních kampaní ohnal pěstí po demonstrantovi, který po něm hodil vejce. Úder přišel poté, kdy se žloutek s bílkem jaksi smíchaly právě na jeho saku.

Prescott je znám jak prořízlou pusou, tak tím, že ve snaze vyrovnat se vycizelovaností své rétoriky vzdělanějším kolegům z kabinetu se občas umí neuvěřitelně zaplést do svých projevů. Natolik, že je pak potřeba jazykozpytce, aby význam rozpletl.

Když vysvětloval minulý týden, co podnikne vláda s tím, že si hlavní strany půjčují na své kampaně miliónové půjčky, aby nemusely zveřejnit jména dárců, odpověděl, že byl vždy pro to, aby už dlouhou dobu dostávaly parlamentní strany peníze na svou činnost přímo ze státního rozpočtu.

Příležitostná verbální neobratnost Johna Prescotta i dalších politiků možná vysvětluje jeden pozoruhodný statistický fakt. Šest z více než sedmi miliónu Britů, kteří sledují televizní program s titulky z teletextu, nemají vůbec žádné problémy se sluchem. Jen občas neví z pouhého poslechu, o čem je vlastně řeč.