V zemi Švejka a České sody je ale samozřejmě prakticky nemožné, aby vystoupení Pavla Novotného nerezonovalo. Pokud by stále byl jen bulvárním novinářem, zasloužil by za své vystoupení v moskevském televizním kabaretu aplaus - jinak než jeho stylem vypjatému ataku lží ani čelit nelze.
Jenže Novotný je také starostou a členem strany, jejíž předseda si pořád ještě myslí, že bude příštím premiérem. Pokud dnes Novotný i v této roli ochotně přijme pozvání, aby si na Rusy z obrazovky mohl zakřičet, že jsou to oni, kdo postřílel Poláky v Katyni, příliš se od chování svých východních kolegů neliší.
Takové angažmá by měl mít od stranického vedení zakázané i ten nejpirátštější pirát, natož reprezentant konzervativní ODS. Chápeme frustraci z prokremelských vládců na Pražském hradě, existují ale podstatně šťastnější - a hlavně funkčnější - způsoby, jak je vyvážit.
Rozruch kolem Novotného extempore samozřejmě rychle vyšumí. Co bohužel přetrvá, je vzpomínka na to, že jednomu zkušenému bulvárnímu novináři se s pouhým jedním kabaretním kouskem povedlo v tuzemské debatě dostat do čela všech těch, kteří usilují o asertivnější politiku vůči Rusku. Znamená to totiž jediné: debata o smysluplné východní politice se už naprosto rozpadla a opravdové politiky s nějakou znalostí věci a zkušeností nahrazují lokální baviči.
Němý palác
Pavlovi Novotnému se podařilo ad absurdum dotáhnout válku o pomníky, kterou v Česku již několik měsíců vedeme. Nejprve jsme se bouřili proti bronzovému maršálovi Koněvovi, protože ten sice osvobodil Československo, ale byl přitom i zločinec. Nyní pro změnu chceme pomník pro padlé vojáky generála Vlasova, který byl sice zločinec, ale zase pomohl osvobození Československa. Vítejte v Kocourkově. Spojit obojí rozumně nelze, dokáže to právě jen bulvár, v němž Novotný vyrostl: souvislosti nejsou podstatné, rozhodují emoce a gesta.
Tady někde by za normálnějších okolností pět minut slávy řeporyjského starosty končilo. Sebevědomý stát jako tvůrce zahraniční politiky by převzal iniciativu a vystoupil například s prohlášením, že podporuje snahu Prahy 6 o vytvoření nového pomníku všem osvoboditelům metropole, tedy i padlým vojákům Ruské osvobozenecké armády. Dozvěděli bychom se od něj, že Novotného vyjádření považuje za nešťastné, ale že si samozřejmě jako představitel svobodné samosprávy může dělat, co uzná za vhodné.
Jenže Černínský palác - a s ním i česká zahraniční politika vůči Východu - jako by v posledních měsících úplně oněměl. Prokremelská a propekingská politika se dělá na Hradčanech, ta odbojová zase na pražském magistrátu a na radnici v Řeporyjích.
Pokud má česká politika vůči Rusku na výběr jen mezi ruským místodržícím na pražském Hradě a postupy, kterým se Pavel Novotný naučil při pronásledování dua Řepka-Kristelová, je na tom Česko ještě bídněji, než jsme si dokázali pomyslet.
Highway to East
Chceme-li zůstat bezvýznamní, můžeme samozřejmě dál hrdinně válčit o pomníky. Mnohem lepší je ale vynaložit čas a energii na promyšlení opravdu funkční východní politiky. Ta by měla vždy obsahovat několik aktuálních praktických kroků, za kterými se může spojit společnost a rozlišit důležité od nepodstatného.
Co dnes chtít?
Tak třeba Magnitského zákon. V unii se už roky bezvýsledně debatuje o evropské verzi normy, jejímž přijetím Spojené státy zareagovaly na smrt právníka Sergeje Magnitského, kterého ruský stát v roce 2009 umučil v moskevském vězení. Ruská elita odpovědná za porušování lidských práv má tak na oplátku alespoň problémy s vízy a financemi. Přidaná hodnota tohoto opatření spočívá v tom, že neaplikuje kolektivní vinu na všechny Rusy, ale jen na korupčnický establishment.
Debata v Bruselu se však nehýbá z místa a severské státy tak uvažují o vlastní legislativě. Kdyby se tuto systémovou sankci podařilo přijmout i v Česku, určitě by to Kreml zasáhlo více než kabaretní souboj o vlasovce.
Podobný efekt by přinesla i razantní podpora Ukrajiny. Andrej Babiš se tam teď sice vypravil a neutralizoval tak ty nejhorší výroky Miloše Zemana, je to samozřejmě chvályhodné a premiér za to zaslouží pochvalu, následovat by ale měly další kroky.
Kyjevu nyní sice nejsme schopni pomoci vojensky, je ale možné to udělat alespoň hospodářsky. Západ Ukrajiny byl kdysi součástí Československa, mohli bychom jej tedy pro začátek spolu se Slováky alespoň propojit se střední Evropou tou dálnicí, o níž snil už Jan Antonín Baťa.
Zcela ve svých rukou pak máme odbourávání víz - což by mimochodem pomohlo i českému hospodářství. Celé sektory naší ekonomiky dnes drží nad vodou na 120 tisíc Ukrajinců ochotných u nás pracovat na místech, o která už Češi nemají zájem.
Zapomenout bychom pak určitě neměli ani na Východní partnerství. Nejsou to jen Ukrajinci, kdo potřebuje naši podporu. Právě proto se před deseti lety zakládalo Východní partnerství v Praze, aby se unie stala zajímavou i pro Bělorusko či Kavkaz, byť na členství dnes nemají prakticky žádnou naději.
V Praze teď válčíme o jednu tabulku pro vlasovce, ale v Minsku dál vlaje sovětská vlajka nad běloruským muzeem velké vlastenecké války, která tam samozřejmě začíná až atakem Hitlera na Sovětský svaz. Česko tuto agendu však zcela opustilo a přenechalo kompletně Polákům.
Boj o Babišovu duši
Možná se ne všechno podaří hned. A možná mnohé z toho zvládne až další vláda. Začít ale někdo musí. Navíc reálnými kroky vůči Kremlu nebojujeme jen o naši důstojnost a příslušnost k Západu, ale také o duši současného českého premiéra.
Ten se pod tlakem dokáže občas vzepnout k sympatickým výkonům. Například k vyhoštění relativně velkého počtu ruských špionů z Prahy či k už zmiňované cestě na Ukrajinu. Když ale tlak necítí, drží basu s Pražským hradem, jemuž se pak extempore ve stylu Pavla Novotného náramně hodí do politického krámu.
Jen konkrétní a smysluplné plány mohou Andreje Babiše motivovat, aby se častěji dokázal vzepřít Miloši Zemanovi. A jen ony nám také mohou nějak reálně pomoci.
Pokud takové kroky nedokážeme promyslet a shodnout se na nich, zbude nám jednou za čas jen to klaunské vystoupení Pavla Novotného v kremelském televarieté. I příště by nepochybně bylo zábavné a nenudili bychom se u něj. I příště by mu řada z nás nadšeně tleskala. A i příště by z něj v Kremlu měli - při všem hraném pohoršení - náramnou radost.
