Česko definitivně ztratilo zahraniční politiku, kterou vyměnilo za nekonečné kulturní války o migraci, klima či vztah k Rusku a Číně. Místo soustavné a koordinované strategie, jak prospět našim zájmům, se mezi sebou zcela mimoběžně handrkují prezident, premiér a velmi slabý ministr zahraničí.
Co stále funguje, funguje spíše ze setrvačnosti. Platí to o vztahu k Německu, Izraeli i Spojeným státům. Nové či posílené aktivity od Visegrádu po Čínu jsou buď hodně jednostranné, nebo rovnou škodlivé.
Takto otevřeně to sice výzkumníci Asociace pro mezinárodní otázky ve své čerstvé zprávě o stavu české zahraniční politiky napsat nemohli, my ale můžeme. Publikace Agenda pro českou zahraniční politiku přitom ukazuje, že před námi leží zcela zřejmé úkoly, kterým se ve vztahu k regionu, unii i celému světu dost dobře nemůžeme vyhnout. Nikdo z politiků se k nim ale moc nemá. Do souhvězdí strachu z migrantů, Západu i Východu, totiž nemá šanci žádná další nosná hvězda proniknout.
Experti přitom ve svých doporučeních dokládají, že spousta zahraničněpolitické agendy už se valí i přes naše hranice a nelze ji bez vážných škod ignorovat. Migrace, klima, finance, energetika, východní politika, to vše radikálně už ovlivňuje i domácí agendu. Kolik nás bude stát příští ekologické auto a kdo ze zahraničí u nás bude pracovat, to vše si žádá koordinaci minimálně na unijní úrovni.
Z čehož vyplývá, co každému musí dojít i bez speciálních znalostí: pokud středně velká země v historicky konfliktním regionu opustí dobrou a konkrétní zahraniční politiku, koleduje si o to, aby brzo přišla i o tu domácí, protože ta se celkem rychle stane předmětem zahraniční politiky jiných.
Náš furiant v Evropě
Premiéra Andreje Babiše musí jistě štvát, jak se do něj trefují opoziční občanští demokraté. Ti, jejichž europoslanci sami na počátku dekády napínali vztahy s Bruselem k prasknutí. To když v roce 2012 stáli za naším absurdním vetem evropského paktu o rozpočtové kázni.
Tomáš Petříček se zase snaží budit dojem, že vztah k unii má v ruce smířlivější sociální demokracie, a vytváří iluzi kontinuity s letitou opatrně eurofederalistickou politikou ČSSD. O co má ale lepší mediální pokrytí, o to menší má reálně vliv na zahraniční politiku premiéra a Hradu. Neslavným koncem oranžové představy o unii je ostudné vypadnutí sociálnědemokratických poslanců z Evropského parlamentu.
To vše už ale bylo. Nyní jsme ve fázi, kdy se čím dál jasněji ukazuje, že ani Babišův slib brutálního populistického pragmatismu v zahraniční politice není pro Česko tím pravým ořechovým.
Základem našich zahraničních vztahů je spolupráce s unií (byť bychom ji měli už dávno brát za součást politiky domácí). Babiš sliboval tah na branku. Dlužno dodat, že ten slib i dodržel. Bohužel. Narazil-li v Bruselu na nějakého západního premiéra, přirazil ho ke zdi a plynulou angličtinou či francouzštinou vypočítal, kolik do jeho země z Česka plyne dividend. Pravidelným amen za těmito promluvami pak bylo konstatování, že takhle už to dál nejde. Na summitech pak s chutí odváděl při hádkách špinavou práci za polské či maďarské partnery.
Výsledek? Dobře jej lze ilustrovat na vypjaté debatě o migraci. Babiš slaví, jak Visegrád zabránil kvótám. Pravda je ovšem taková, že debata o solidaritě s jižním křídlem unie je dnes jen dočasně přerušená. Německo, Francie, Itálie či Malta si už dobrovolně pomáhají a snaha o nějaký permanentní unijní systém se brzy vrátí na pořad dne. Babiš může samozřejmě opět vytáhnout do boje, ale neměl by se pak divit, kdyby se v Bruselu našla většina třeba pro omezení schengenského prostoru.
Český premiér spokojený ve vetovací koalici s Polskem a Maďarskem vůbec nechápe, jak vážná je dnes situace pro nás - nejotevřenější unijní ekonomiku. A ještě se holedbá tím, jak skvěle si počínal při vyjednávání o novém vedení unijních institucí. Nuže: jeho součástí je například bývalý belgický premiér, nyní šéf Evropské rady Charles Michel, který už v minulosti navrhoval vyhodit Visegrád ze Schengenu, když se neměl k pomoci se zvládnutím uprchlického náporu.
To samé by se dalo napsat o Babišově verbování proti razantní klimatické akci. Jeho odmítání ambiciózních cílů jistě potěší domácí publikum. To ale nejspíš netuší, že v novém víceletém rozpočtu se chystá obří porce peněz na zelené projekty. V Bruselu se právě finalizují pravidla pro takzvané udržitelné finance, tedy podřízení bank zeleným cílům, a u nás protežované uhlí se stává veřejným nepřítelem. Zelená revoluce pak čeká i automobilky.
Premiér by se tedy neměl starat o projev Grety Thunbergové, ale hlavně o to, aby si Česko se spojenci vyjednalo přijatelnou budoucnost pro energetiku a lidé si tu mohli dovolit koupit auto i po roce 2030.
Vrzající dveře vypadlé z pantů
V porovnání s předchozími neúspěšnými koncepcemi zahraniční politiky ODS a ČSSD je ta Babišova nejodvážněji rozehraná. Ale po nejvyšší sázce nás asi čeká i největší prohra. Když ODS snila svůj reformní sen po boku konzervativců z Velké Británie, neznělo to tak šíleně jako nyní během brexitu. Snaha občanských demokratů přiřadit se k liberální pravici od Británie po Švédsko měla logiku, byť spektakulárně neuspěla.
I cesta ČSSD po boku tvrdého jádra, s dobrými vztahy k Německu a silným zastoupením v eurosocialistické frakci dávala smysl. Byť socialistům nakonec vynesla jen image kývačů, jež voliči odmítli do nového Evropského parlamentu znovu poslat.
Babiš ale nemá ani Británii, ani Německo. Je zcela sám, hrdý na Visegrád, který umí dobře vetovat, ale nedokáže vůbec nic navrhnout. Ta údajně velmi soudržná čtyřka se nedokáže shodnout na ničem pozitivním - ani na emisích aut, ani na tom, kdo z Východoevropanů by se měl dostat do nového vedení unijních institucí.
Výzkumníci AMO naši současnou zahraniční politiku překřtili na "nový nátěr vrzajících dveří" a "poklus na místě". Možná i to je příliš optimistické. Nadstandardní vztah se Spojenými státy je dávno pryč. U východní politiky Česko opsalo oblouk od Východního partnerství slavně zakládaného před deseti lety v Praze až po obdiv k Rusku a Číně. Z globální politiky jsme se stáhli do středoevropského lokálu. A v unii nyní aktuálně nemáme vůbec žádné dlouhodobé spojence k prosazení svých národních zájmů.
Proč je to problém? Představme si na chvíli nemožné: Babiš prozře, pochopí potřeby Česka v EU a začne shánět urychleně podporu pro liberalizaci služeb, společnou obranu, kompromis v azylové politice a další životně nutné politiky.
Komu Andrej Babiš zavolá o podporu? Své liberální frakci, kde ho vedení nemusí a francouzský prezident Emmanuel Macron už vůbec ne? Tradičnímu spojenci Německu, kde se chvíli Angela Merkelová opravdu dost obávala, že by se mohl spojit i s SPD, tedy českým partnerem Alternativy pro Německo? Nebo snad Británii, na kterou polistopadová elita tak sázela? Mohl by se rozhodnout třeba pro přirozené spojence z baltských států. Jenže ty už mezitím místo nesolidního Visegrádu vsadily na Novou hanzovní ligu, která spojuje liberální sever unie od Nizozemska po Litvu.
Ten největší nepřítel: neschopnost
Ne, jakkoliv se premiér snaží vzbudit zdání úspěšné silové politiky, dovedl svým populistickým pragmatismem blízkou i vzdálenější zahraniční politiku na samý okraj. Určitě se několikrát i rozhodl správně - ať už při vyhoštění ruských špionů, či při udržení jednotné unijní brexitové linie, s čímž má třeba Maďarsko zjevně problémy.
Ale to nevyváží, že mizernou zahraniční politiku ODS a ČSSD nahradila politika nová, která se vyznačuje tím, že de facto neexistuje. Protože spoléhání se na Polsko a Maďarsko v kombinaci s naprostou ignorací Bruselu ničím jiným není.
Česko si nyní sice užívá historicky nejlepšího zabezpečení. Stále ale platí odkaz roku 1918: stát v tak složitém regionu musí mít skvělou a dobře promyšlenou zahraniční politiku, aby zase brzy nepřišel o tu domácí.