Nedokážu si uvědomit, čím bratři Mašínové a jejich odbojová skupina prospěli československé společnosti v 50. letech. Dokázal bych si představit sabotážní akce, které by ochromily ekonomiku, či atentáty, jež by paralyzovaly či alespoň zastrašily špičky tehdejšího zločinného režimu. Jenže proti skutečnému jádru tyranie se Mašínové nepostavili nikdy.

Nepomohli nikomu mimo svou úzkou skupinu, nezorganizovali žádný oprávněný odboj trvalého charakteru, nevybudovali podzemní organizaci, která by trpělive bojovala proti nastolené hrůzovládě. Vše, co udělali, bylo, že zavraždili několik nahodilých lidí, kteří překáželi jejich útěku.

Nutno zdůraznit jejich útěku, protože nikoho jiného, než sebe, nehodlali z celého marasmu, do něhož národ zabředl, osvobodit. Šlo jim jen o jejich krky, jen o jejich blaho a ne o skutečný boj, který by dokázal vyvést národ z letargie a akceptace tyranie.

Nikoho neburcovali, nikomu nepomáhali, proti žádné struktuře či prvku systému nebojovali. Se zbraní v ruce vystoupili jen proti těm, kteří stáli proti jejich zájmům v izolovaných okamžicích. Nevystoupili systematicky, což je v ostrém protikladu k činnosti jejich otce.

V důsledku bylo jejich chování vrcholem individualistického výronu egoismu a já se nedomnívám, že příklad typu "každý jen za sebe, neohlížet se na druhé" je něco, co by měl náš stát oceňovat státním vyznamenáním.

Ondřej Ručka, student práva a politologie, Ostrava-Jih