Prokletím jazyka je lenost. Nic proti stručnosti, naopak, chvála jí a žádná čest vykecávání. Úsporná přesnost ve významech mluvčího ctí. Ale není to alibi vyjadřovat se, aby někomu náhodou huba neupadla.
Když někoho cizího "zdravíme" utaženým "dobrej" a "… brej", protože "dobrý den" nebo "dobrej večír" už zmožená mluvidla nezvládnou vyslovit, je to tak napůl pozdrav a napůl kost hozená pod nohy.
Fajn, nikdo není dokonalý ani spisovný a někdo jsme staromódní a cimprlich. Tak domýšliví, že si sebe ceníme na kompletní pozdrav. "Dobrej" není ani žoviální, ani cool ležérní, ale z povinnosti. Naznačuje se tu: když už se kvůli vám musím oblíkat, tak si ty tepláky teda natáhnu, když jinak nedáte.
Pozdrav nepozdrav - může připadat některým chronickým zdravičům - není ani výměna zdvořilosti, ani dobrý začátek komunikace, protože zdravenému nepřiznává dostatečnou cenu. Pozdrav je fráze, nemusíme se hned objímat a líbat, není to úplně "součást naší kultury" studených čumáků, ale jestli má mít zdravení přiměřený volume, musí se do něj investovat, marná sláva. (Zdravit na půl huby je samozřejmě lepší než nezdravit vůbec, ale to patří do jiné hlídky.)
Diskutujme něco
Lenost se v jazyce rozkydla tak, že nám stojí za to obětovat i jedinou hlásku: předložku "o". Lenoch tím šikovně posouvá význam, kam potřebuje. V oboru veřejných zakázek se nesoutěží "o něco", ale soutěží se "co", třeba zakázka na stavbu rozhledny. Vynětí předložky předznamenává, že to není kdo s koho, napínavý závod, ale markýrování, a že na vítězi až tak nezáleží, protože hlavní je, aby se nějak soutěžilo, tam a nazpátek. Tryskový jazyk chameleona tu zblajznul realitu, aniž si toho někdo všiml.
Z podobných důvodů se předložky "o" zbavuje také sloveso "komunikovat". Čím dál důležitější je komunikovat "co", takže valit šrouby do hlavy. Komunikovat thajskou masáž, brambory Czech Made nebo optimalizaci vzdělávací soustavy, tato komunikace je jednosměrná. Kdežto komunikovat "o čem" až příliš smrdí komplikující výměnou názorů, otázkami, dialogem a polemikou. To chceme?
Až nějaký píárista pořádně církve proškolí, jak komunikovat Boha, bude v kostelech zase plno.
Diskutujme pokud možno něco, například stav světa. Je to bezpečnější. Implikuje to takové to plácání z dlouhé chvíle, pink sem pink tam. Jakmile se diskutuje "o něčem", vyloženě hrozí, že se někdo bude chtít něčeho dobrat.
Předložka "o" nahání strach také se 4. pádem. Když už i trestní zákoník zná "pokus trestného činu" podle paragrafu 21 a z něj to prosakuje do jazyka policie, justice a nedejpánbu médií, jde do tuhého. Pokus loupeže nebo pokus ublížení na zdraví zní příliš ledabyle, a tím nakažuje a podprahově banalizuje i význam těch odporných skutků. Prostě to někdo zkusil, pokusil se a nevyšlo. Předložka "o" je nutná; teprve když řekneme pokus "o" krádež, je názorné, že to nebyl jen čísi hokus pokus jako při hodině chemie.
Skutečnou váhu mají jen pokusy o něco, o rekord, o útěk, o usmíření, a taky bohužel o atentát a o puč. Provazochodcův pokus překonání propasti končívá tragickým 2. pádem. Pokus puče je předem zpackaný - tak jako v jazyce. Namáhejte se trochu víc, pučisti.
